Doháním dva měsíce

Ahoj všem!

Díky tak početnému čtenářskému publiku a žádostem o další příspěvky se pokusím dohnat co jsem za ty dva měsíce zanedbala J

Myslela jsem, že když už tady jsem podruhé, že mě nic už nepřekvapí, nenadchne, nazaujme, ale to není nakonec vůbec pravda. Sice už nejsem ze všeho „vyplesknutá“, ale pořád je tady co obdivovat!

Začnu asi školou a pak se vrhnu na cestování – byla jsem v Acapulcu, na Yucatánu, v Guadalajaře, v Pueble, v Tepoztlánu, v Pachuce, na sopce Nevado de Toluca a hodně jsme taky pocestovali s holkama po DF (Districto Federal, hlavní město).

Tak školu máme pořád jednou týdně, ve středu. Vychytaly jsme už s Bárou jak tam jezdí autobusy a metro, ale trvá to dvě hodiny a je to zážitek. Když máme notebooky nebo když nám vyplácejí stipendium tak radši jedeme taxi. Jo metru jsou prazvláštní existence. A v tom jejich metru je nedýchatelno, není tam žádný kyslík, je tam strašný vedro, chodí tam pořád nějací prodavači čehokoliv – většinou pálených CD, žvýkačky, bonbony, nálepky atd. Už jsme zažily s holkama i encyklopedii lidského těla. Úžasně u toho zpívají „Cien pesos vale, cien pesos te cuesta!!“

Přestupy v metru taky stojí za to. Nejhorší je asi když se jede na letiště, jde se 10 minut takovým tunelem, milion lidí všude, špína, všichni nalepený na sobě. Naštěstí tady mají rozdělené vagony pro ženské a pro muže, ale to už jsem asi psala. První vagony jsou výhradně pro ženy, tak jezdíme s Bárou jedině tam. I tak na nás ale koukají i ty ženský, ale aspoň nás neošahávají jako to děljí chlapi – proto jim rozdělili ty vagony.

S Bárou se nám taky podařilo ztatit na přestupu. Mají teda značení úplně na nic!! Chodily jsme pořád dokolečka. Byla to přestupní stanice se třema linkama a nalepili s ena nás nějací kluci, že prý jsou od policie a jestli nechceme pomoct. My jsme si jich ale nevšímaly a oni za náma těch 10 minut co jsme hledaly naší linku chodily, tak jsme pak skočily do první, kterou jsme viděly a jely někam nevědíc kam. Pak jsme ale přestoupily už v pohodě a dojely kam jsme chtěly.

Od školy přes program profesora Paniče – který nám vyplácí ty stipendia za projekty – máme taky nabytý program. Byli jsme na recepci slovesnké ambasády, kam byl pozván i se svými slovenskými studenty a on to domluvil i nám Čechům. Pěkně jsme se oblíkli a seznámili se tam se všemi možnými ambasadorami. Jen český tam nebyl, byl zrovna v Praze. Znám dobře ruského amabasadora a srbského a i toho slovenského se ženou, ti se s námi bavili nejvíce. Profesor Panič má hodne kontaktů a byl velmi rád, že se mohl přede všemi pochlubit pěknými studentkami, takže nás všude vodil a ukazoval a představoval. Nebylo to zrovna příjemné být takhle ukazována, ale díky tomu máme milion kontaktů a známých ve vyšších kruzích J Pěkně jsme se tam taky najedli – řízek, halušky, borovička a bylo to moc fajn!

Další akce od Paniče byla zrovna včera, kdy jsme měli recepci ve škole. Panič pozval rektory ze školz Evropy (bavíme se tady pořád o střední a východní Evropě, na to je zaměřen ten program) a ambasadory a nás studenty J Mexická univerzita TEC všechno všecičko těm rektorům platí!!!! Letenky, pobyt, jídlo, výlety!!! No a nachystali nám na terase ve škole „hostinu“. Bylo to luxusní!!!!

Takže jsme tam měli našeho velvyslance s první dámou a ze všech ostatních zemí a naše rektory kromě toho z naší Karlovky! Měli tam výborný červený i bílý víno a ŠAMPAŇSKÝ a to jídlo!Takový malinký jednohubčičky a na lžičce něco jako tatarák a na další lžice uzený losos s nějakou omáčkou a brambůrky pečený se slaninou a jednohubčičky s parmskou šunkou a krevety! Krevety byly na špejli, s mangovou omáčkou a byly obří! No a pak nám přinesli takový malinký čokoládičky, jako pralinky, buďs mangem, pomerančem, nebo třeba jalapeňos papričkama. Po asi 1,5 hodině velvyslanci, Panič i rektoři odešli a nechali nás tam jako kobylky to všechno dojíst a dovypít. Tahle akce – přípitek se všemi bylo završení Feria de las Universidades, kde jsme reprezentovaly naší zemi a naše školy. Celý den jsme byli u stánků našich škol a „pomáhali“ mexickým studentům s výběrem kam jet studovat do zahraničí, dávali jim odkazy na weby, říkali jaký obory s eu nás dají studovat atd. To podobné jsme dělali asi před dvěma týdny, kdy jsme měli cyklusy přednášek ve středních školách a představovali jim Českou republiku. Byli úplně nadšeni!!!!!!!! Moc se nám ta naše prezentace povedla a všichni chtějí jet jenom k nám J

Jinak na to že mám školu jen jeden den, mám stejně předmětů jako ostatní co bydlí na jihu a mají jí víckrát, jsme tam od rána do večera a je to nášup! Navíc tady je strašně moc úkolů! O to míň náročné pak budou snad ty zkoušky na závěr. Také každý měsíc se tady píši testy a na každou druhou hodinu máme mít na jeden předmět seminráku!! Takže já tady pořád píšu a píšu, Bára mi to naštěstí vždycky opraví J (žila tady 6 let a chodila sem do škol takže má prefekrní španělštinu). Všechny testy jsme zatím prolezla a dokonce i docela dobře, ž ekdyž má student dobrý průměr může chybět 3x a ne jenom 2x! V předmětu mezinárodní obchodní smlouvy Mexika jsem byla dokonce pochválena, že je poznat, že jsme se připravila....

No projekt s FairTrade organickým kafem dokončuji, ale narazila jsme na problém: místní producenti nemají zájem o export do České republiky. Už jsem jich asi 20 obeslala emaily a nikdo se mi neozval! Přitom v Čechách by zájem byl, mám kontakty na FairTrade společnsoti v ČR a ty by o nabídky stály. No jo no snad se někdo ozve a bud moct zprostředkovat obchod J Pak se chci v porjektu ještě zaměřit na subvence z EU pro exportéry mexické i české a rozpracovat trochu víc tohle téma, to je pro firmy co exportují moooc zajímavé. Tohle vypracovávám ve spolupráce s agenturou CzechTrade co sídlí na české ambasádě tady v Mexiku. No a do toho jsme oslovila několi českých firem vyvážejích do Mexika, zda nemají nějaké volné pracovní pozice, přeci jen nemůžu být věčný student J

Takže opravdu se tady nenudím. Navíc od toho se snažím cestovat, ono když je člověk celý týden v DF, tak mu to pak leze n amozek. Proboha zlatá vesnička Praha!!! A co teprve Turnov, kam si jezdím ráda odpočinout od Prahy!!

Mysleli jsme, že už končí období dešťů, ale je to celé poblázněné, takže ještě občas prší. Navíc s edost ochladilo přes noc a k ránu tady je třeba jenom 10 stupňů, takže všichni jsou nastydlí a já teďka taky L

Přes den se to vytáhne až třeba na 25, ale pak jakmile zajde sluníčko tak je zima strašná! (na mexické poměry J) Jinak je tady pořád strašný smog, teď mi přijde že je to horší když už neprší tolik a není to pročištěné. Viděly jsme to s hokama z letadla když jsme letěly na Yucatán: takový hnědo-šedý poklop nad DF, celé město pod tím, najednou člověk vidí v čem tam bydlí,fuj L. Taky když už si tady na ten smrad – a to myslim vážně, třeba na jihu to město strašně ale hrozně smrdí- na ten smog, odjedete na víkend a když se vracíte tak začínáte cítit, repsektive necítit dostatek kyslíku. Všimla jsem si toho až po delší době, když už jsem si přivikla na to být přiotrávená, vyjela z města a vrátila se. No jo no, na život to tady není úplně ideální.

Jinak s Bárou se nám bydlí krásně, na to, že spolu jsme 24 hodin denně tak nám o klape J Akorát Lukáš s emusel odsud odstěhovat kvůli psovi…Byly nějaké stížnosti od majitele domu, tady nesmí mít nikdo psa, tak se musel odstěhovat dřív než plánoval. Chtěl se odstěhovat od nového roku do bytu nad prací, ale jsou tam už teď. Naštěstí chodí na návštěvy a bydlí kousíček od nás J

Ve čtvrtek 20/10 čekám návštěvu z Čech, tak se už moc těším. Přijede Daniela s Jankem a pak v neděli Zuzka Garajová, takže vyrazíme n atýden k moři k Pacifiku a do Oaxacy. Pak je Día d elos Muertos – Dušičky, což tady strašně moc slaví, pak mám narzeniny J, pak odjedou, budou zkoušky další hnedka a pak odlétám na KUBU!! Sehnali jsme levné letenky a byl to můj sen zažít Kubu ještě za Castra, takže s euž nemůžu dočkat 8 dní na Kubě J No a pak přijedu, budou závěrečné zkoušky, týden na balení, loučení atd. a domůůůůůůůůůůůů!

Tak prozatím skončím tady, ale ještě bych ráda dneska nebo zítra napsala o mých dobrodružných cestách, protože to vážně stojí za to!!! J

Mějte se krásně!!

Ivča

Escuela

Ahoj všem!

Tak nám začala škola. Bydlíme od školy asi 30 km, ale cesta tam trvá min 40 min když to jede a když je zácpa – což tady je velmi velmi často tak ještě dýl a jedeme vždycky tak hodinu. Naštěstí první pondělí a úterý nás odvezl Báry taťka a ve středu jsme si vzaly taxi. Objednáváme si vždycky „bezpečné“ taxi, takže platíme tak kolem 200 pesos za jednu cestu (krát 1,5 v Kč). Škola je ale super – ten areál je nádhernej, supervybavenej, aby ne když semestr stojí 7500USD! Mají tu prosklené laboratoře, všude stolečky se slunečníkama a se zásuvkama pro notebooky, několik občerstvení, SEDMIPATROVÉ parkoviště, rybníček uprostřed, travička, výhled na sopky, fit centrum se všim možným - zdrama, počítačové místnosti super, výstavu nábytku před centrem designu, nutriční poradnu atd. Prostě paráda. Naštěstí jsme dostaly stipendium na školné a ještě měsíčně nám mexická univerzita dává 5000 pesos za to, že budeme pracovat na tom ekonomickém projektu. Kolem areálu jsou rozestavění policajti a nepustí nikoho, kdo nemá legitimaci. No k čemu jim to je, když minulý týden v kampusu na severu města – my jsme jižní kampus města – vybuchla bomba. Nikomu se nic nestalo, ale nějací anarchisti, jak tady místní říkají, poslali profesorovi z centra nanotechnologií dáreček. Prý ty nanotechnologi enejsou dobrý. Tak se to teďka ve škole pořád řeší a asi budou následovat nějaká opatření i když to bylo na druhé straně města v jiném kampusu. Ten náš kampus je jako palác uprostřed divočiny. Kolem ve městě chodí psi s visacíma nohama, kulhaví nebo celí olezlí! Taky se tam všude válí odpadky. To pravé Mexiko – to je ale fakt, že tam je to pravé Mexiko! Jsem ale ráda, že bydlíme tady v Polancu, sice je to daleko, ale jiný světJ

Během orientačního týdne jsme si tam všechno prošli, měli jsme jedno dopoledne povídání o bezpečnosti, které bylo ale hrozné, hodinu popisovali a ukazovali fotky, jak má vypadat taxi a že nemáme chodit sami atd., věci, které normální člověk bere za samozřejmost když je v Mexiku. Abychom nemusely každý den jezdit tu hodinu tam a zpátky, přespaly jsme u čechoslováků v domě. Tvoříme tady hodně silnou skupinu, což je super a velký rozdíl od Mazatlánu, kde jsem byla sama. Je nás 8! Víc je snad jen Francouzů a nevim teď kolik je Němců, taky docela dost. No a celkem je nás asi 100!! V našem programu, ke nám platí a my tvoříme projekty na prohloubení obchoních vztahů Mexika a Východní Evropy nás je asi 12, všichni z východní Evropy, jsou tu Srbové,pak z Černé Hory, jedna Ruska, Maďaři, Chorvatka a my ČechoslováciJ Vedoucí programu mluví vtipně španělsky, je to sympaťák a je to JugoslávecJ Pořád se směje, objímá a loučí se po mexicku. Místní kultura mu sedlaJ.

No ten první týden moc času nebylo. Tenhle druhý týden už je lepší. Máme s Bárou školu jen ve středu plus jednou za dva týdny schůzku s Paničem (španelsky Panic) kvůli programu. Sice ve středu od 10 do 19 vkuse, jen se třema 5ti min. přestávkama, takže to je náročný, ale ostatní dny máme „volno“. Už po prvních hodinách máme milion úkolů! Prý nejdůležitější je samostudium a příprva na hodinu, ale chybět můžeme za celou dobu jen 2x a nezajímá je, jestli jsme v Karibiku nebo v nemocnici! Když jsme u tý nemocnice, museli jsme si všichni koupit to jejich univerzitní pojištění – asi za 5tis Kč, ale když se něco semele, máme číslo na doktora a ten přijede hned k nám domůJ Máme zapsané 3 předměty (jeden 3 hodiny v kuse) plus Paniče: Obchodování v Latinské Americe; Mezinárodní smlouvy Mexika a Média, komunikace a společnost. Všechny vypadají moc zajímavě, hlavně ten poslední, budeme zkoumat tradiční a nová média, rozebírat filmy, politiky atd. Ty smlouvy to bude mazec, to má nějaký strašně upovídaný upravený pán, co povídá vtípky o těch smlouvách a strašně se jim směje a my s Bárou je vůbec vůbec nechápem!

To by bylo asi zatím vše o škole – no ještě vlastně, že celý týden je u toho rybníčku „párty“. Byl tam koncert, rozdávají jídlo, představují se různé spolky, byly tam i mariachi atd. Hezké přivítání, asi pěkně drahý! Brzy dodám něco o mých cestovatelských zážitcích – Byla jsem už první víkend s Lukášem V Pueble, Taxcale, Cholule, další víkend v národním parku na severu u Pachucy a taky už jsme prochodili pár muzeí, které jsou každou neděli zadarmo! Viděl aj sem obraz Fridy, který nebyl ve Vídni na výstavě a chyběl mi do sbírky – Las dos Fridas!!! Nádhera!!!

Mějte se krásně a brzy zase něco napíšu!

První dny v Mexiku

Ahoj do Čech a dalších koutů světa!

Tak už jsem se docela aklimatizovala, ale chvíli mi to trvalo a byla jsem několik dnů unavená, asi i z té nadmořské výšky, tady kde máme byt je to 2200m.n.m. a z toho neskutečnýho množství nejlepšího jídla!

Ochutnala jsem už mexické jídlo, výborné krevety, jím pálivý omáčky a každý den si dopřávám oblíbený pivo Pacífiko, které se vyrábí v Mazatlánu, takže je to pro mě srdeční záležitost.

Strašně moc se tady jí. Ráno jsou restaurace narvaný pupkatýma Mexičanama, kteří snídají „snídaňové“ menu typu řízek atp. Vždycky se tak najím k obědu, že nevečeřím (jenom to Pacífiko).

Doprava je tady teda dost šílená. Všude plno aut. Absolutně všude. Jsem zvědavá, jak se zítra dostaneme autem do školy, musíme vyrazit brzy ráno, dřív než začne špička. Mexičani taky jako trubky strašně rádi troubej na všechny kolem sebe. Zablokují křižovatku a troubí. Auta taky vetšinou nemají katalyzátory, tlumiče, nic. Takže strašný smrad a hluk. Taky nedávaj vůbec přednost na přechodu, respektive je to vždycky napínavý přejít silnici a vyžaduje to hodně soustředění, odvahy a rychlostiJ

Mám také docela zážitek z procházky s Diegem do parku Chapultepec. Je to asi 15 min od bytu, museli jsme jít přes docela frekventovaný ulice a Diego strašně tahal, takže mám ruce o 10 cm delší než před procházkou. Mexičani mají velký respekt ze psů a kdo má psa, tak je prostě někdo! Několik lidí mě na ulici zdravilo, přáli mi krásný a šťastný život a obdivovali Diega. Nikdo si ho ale nepohladil, i když bylo vidět že by to někdy chtěli zkusit, přitom je to bígl, ale báli se ho. V parku jsme potkali několik pejskařů, v drahých teplákovkách, snobáci, kteří řešili když to přeženu věci typu jaký je nejlepší kadeřník pro psa a jakou vyváženou stravu by kdo komu doporučil. Pes jako módní doplněk. Diego tam ty psy pěkně zvalchoval a šli jsme domů (Diego mě odtáhl).

Taky už přijela Bára a chystáme se do školy, musíme tam každý den příští týden, takže to bude hrůza to dojíždění. Zkoušeli jsme to s Báry tatínkem a v neděli kdy není doprava to trvalo 35 minut. Naštěstí bysme měly mít pak školu jenom jeden den v týdnu a zybtek psát ten projekt z domova nebo tak. Taky máme výhodu, že ambasáda a kancelář Czechtrade jsou 3 minuty od našeho bytu, takže budem pěkně konzultovat projekty i tam.

Mám taky pár šoků z Mexičanů – on si člověk říká, to je prostě Mexiko,ale dokud to pak zase nevidí na vlastní oči, neví o čem mluví. V krámech dávají nákup do tašek děti, všude odhazujou odpadky – já se ani nedivim, vždyť oni nemaj koše!!! Je tu taky hodně volně běhajících psů – ne v centru,ale na okraji, viděla jsem jednoho hodně zbídačeného, kterému viselo maso, respektive kus zad ze zadku, fuj. Taky mají zajímavý způsob „třídění“ odpadu. Ž e prý se teda bude třídit. Odpad rozdělili na organický a neorganický, takže kompost a všechno ostatní! S jejich spotřebou plastů by bylo lepší dát plast a vše ostatní nebo tak,ale oni vlastně těch organických zbytků ani moc nemaj, neplýtvají jídlem jako my v Čechách. Takže je to na nic.

Už se tady udělalo taky líp – nebo jsme si už zvykla,ale už nespím v teplých ponožkáchJ Deštník se tady využije, to jo,ale není to tak hrozný, přes den je teplo a dokonce jsem se z těch mraků spálila!

Tak já zase brzy něco napíšu, myslim že ze školy budou zážitky, máme na programu jeden celý den „rozhovor o bezpečnosti“, asi nám rozdaj pistole a budou nás učit jak s nima zacházet.

Mějte se krásně!!

Zdraví horalka Iva

Mexiko 2011 - cesta aneb co mě nezabije, to mě posílí

Zdravím všechny do Evropy!!
Uběhly dva roky a já jsem zase za oceánem v mém oblíbeném Mexiku.
Cesta sem opět stála za to, vždycky když cestuju sama, je to napínavé! Odlétala jsem v úterý 26.7. z Prahy se společností AirFrance s jedním přestupem v Paříži. Štěpánek mě vyprovodil na letiště. Cesta do Paříže byla v pohodě, na přestup tam jsem měla 1h40min a myslela jsem, že je to dost času. V praze mi sice dali boarding ticket do letadla do Mexika, ale bez čísla sedadla, že prý mi ho daj v Paříži. Tam mi na informacích řekli, že je ještě moc brzy, že mi ho dají za hodinu u brány k letadlu. Tak jsem šla tam, ale zasekla jsem se na kontrole - na rentgenu. Letadlo mi mělo letět ve 13.30 a já ještě ve 13.15 stála ve frontě. Navíc slečny, které to tam měly koordinovat to nezvládaly a začaly před nás poctivce ještě posílat další a další skupiny lidí, tak jsem se naštvala, že mi za 10 min letí letadla, tak proč pouštějí další lidí. Ona prý panebože rychle běžte! Tak jsem šla rovnou k rentgenu a utíkala k bráně. Tam byla fronta asi 200 lidí! Tak jsem se uklidnila, že mám dost času ještě na sehnání sedadla. U zákaznického servisu stál pán s vysílačkou, který říkal ať počkáme (ještě s jednou Italkou, která měla stejný problém). Tak čekáme a čekáme pro změnu a ono nic. Pak přišla nějaká paní a řekla Italce, že sedadla se řeší jinde, že čeká zbytečně tady. Tak jsme utíkaly zase jinam. Tam stál rozzuřený dav asi 15 lidí a křičeli na pána s kamenným výrazem. Zaslechla jsem nějaké Češky, tak jsme se zeptala co se děje. Prý nepřiletělo letadlo včera - které mířilo do Mexika - a tak lidi z toho letu dávají do našeho letadla a už nejsou sedadla. Nabídl jim přespat v Paříži nebo letět přes Houston, kde ale potřebují víza. V tu chvíli si říkám a je to tady zase, zase budu spát někde v hotelu a dostanu se do Mexika za 2 dny. Vzhledem k předchozí zkušenosti s letem do mexika mě to nechalo klidnou. Procpala jsem se přes lidi k přepážce a stála a hypnotizovala pána. Češky říkaly, že je agresivní jak na něj všichni křičí a že je nepříjemný, tak jsem nic radši neříkala. Najednou mi vzal pas z ruky, zkontroloval a vrazil mi do ruky nový boarding ticket s číslem sedadla!!! Ty Češky na mě naštvaně koukaly a divily se, já taky, ale utíkala jsem zase do té fronty, která už nebyla fronta a hurá do letadla! Byla jsme šťastná a říkala jsem si, že už je mi jedno jaká bude cesta, hlavně že letim! To jsme ale neměla říkat:-) Když jsme kolem 14.15 všichni nastoupili na palubu, oznámili nám skvělou zprávu, že jsme všichni nastoupeni, ale že mjí i špatnou zprávu, že máme málo nafty a bude to trvat minimálně hodinu, grhhhh. Naštěstí tam měli hodně filmů, tak jsem asi 3 skoukla, cesta trvala asi 12 hodin a až na docela slušný turbulence nad Mexikem kvůli bouřce to bylo v pohodě. Jen Mexičani a děti kvičeli při každý turbulenci, tak jsem se spíš lekala jich než toho, že nás vítr nabírá a mává s náma jak chce.
No aby toho nebylo málo, ještě si mě vybrali k celní kontrole zavazadel a musela jsem vyndat věci z batohu a kufru. Ptal se, jetsli nepřevážim ovoce! Kdo by vezl ovoce do Mexika??
Na letišti na mě už čekal Lukáš, u kterého teďka bydlím. Je to Čech žijící dlouhodobě v Mexiku a Bára, se kterou jedem reprezentovat Fildu a psát ekonomický projekt na prohloubení obchoních vztahů mexika a ČR, nám to sjednala.
Překvapilo mě, jaká už venku byla tma a docela zima! No jo nejnižší bod měst aje 2200m.n.m. a nejvyšší 3900m.n.m., kolem jsou pak sopky, které mají přes 5000m.n.m. takže je to pochopitelný. Navíc je období dešťů, které bude až do konce října, takže je zataženo, občas přes den vysvitne sluníčko. Přes den bylo ale odcela teplo, takový dusno, navíc je tu pěkně řídký vzduch, neskutečně moc aut v ulicích a smog. Praha je taková vesnička:-)

Mějte se krásně!! Já se jdu projít po té naší části města - Polanco. Je to moc krásná, ta lepší část, relativně bezpečná, u Avenidy T.G. Masaryka, která je jednou z nejdražších ulic na světě, plno krámů, kaváren, restaurací atd. Asi 3 minuty od bytu je česká ambasáda a vedle ní má Lukáš práci:-)

Lukáš má taky pejska, Diega - tak se bude jmenovat náš pes (Štěpáne schvaluješ? :-)). Je to roční štěně, až se mi zdá neskutečný, jak mi připomíná Argoslávka! Je prdlý, pořád by si chtěl hrát, je to závislák, chrápe ze spaní a pořád kontroluje kde kdo je. Je s ním sranda. V noci spal u mě a lepil se na mě stejně jako Argo:-)Taky má nejradši na spaní polštář.

Mějte se!!
Ze zataženého Mexika poslíám mexickou pohodu!

Viva Marcos! Viva Chiapas!!

I když už asi nikdo nečte můj blog, ráda bych šířila dál povědomí o Mexiku.....Takže jednou větou Viva Marcos! Viva Emiliano Zapata! Viva México!!

Dopnění cesty: Guatemala, Chiapas, Oaxaca, DF

Cesta z Guatemaly do Mexika
Cestu jsme tedy zahájili opět brzy ráno. Měl nás v 5 hodin ráno před hostelem vyzvednout autobus. Co se ale nestalo, náhodně projel autobus a zeptal se, jestli nejedeme do Mexika a my jsme řekli, že jasně, ale ten pán se hrozně divil, protože jsme nebyli na jeho seznamu a tak jsme díky náhodě odjeli. Aby toho s organizací nebylo málo, zjistili jsme, že jsme zaplatili dvakrát vyšší cenu než známé z Izraele, se kterými jsme poté cestovali dál po Mexiku. Cesta byla docela hrozná, migrační uprostřed luk a lesů, rodinný dům, otec rodiny nám dával razítko a máma myla nádobí v sudu. Po 4 hodinách jízdy nás vyložili z něčeho mezi autobusem a tranzitem u řeky, neměli jsme lístek, žádné informace, žádný časový údaj a poslali nás k řece na dřevěný člun. Ten nás po 20 minutách plavby zavezl k mexické hranici. Bylo to pěkné, ženy praly prádlo ve vodě, děti nosily na hlavách nádoby s vodou a my putovali bez lístku do Mexika. Na hranicích na nás už naštěstí čekal další van, nejdříve nás ale poslali do vesnice na imigrační úřad. Když jsme konečně vyjeli z vesnice, kde běhaly děti bez bot a opovrhovaly sušenkami a vykřikovali, že chtějí peníze, tak hned za vesnicí jsme se začali dohadovat s jedním úředníkem ohledně poplatku za průjezd po silnici. Nespravedlivé bylo, že chtěl peníze jenom po turistech a ne po místních a přitom to mělo být za průjezd po silnici, po které jsme jeli všichni stejně. Když jsme s panem dohádali, tak se začali dohadovat Francouzi, že nám nerozuměli a vyžádali se úřední dokument a zavolání policie. S policií jsme nechtěli mít naprosto nic společného, takže jsme je přemluvili, ať zaplatí těch 15 pesos a ať už jsme odtamtud pryč. Protože jsme jeli „kolektivním taxíkem“, tak jsme po cestě nabírali lidi. Tou dobou jsme už byli smíření, že Palenque už ten den nestihneme. Lidi, které jsme nabírali po cestě do tranzitu byli různí, například dva kluci, kteří zrovna přišli z lesa a naložili jsme je i s větvemi, chlápka s kusem nábytku, který jsme naložili na střechu, chlápka s kloboukem a pytlem mang a zhoubičkovaného kluka s rozepnutým poklopcem (v Chiapasu lze všude koupit omamné houby legálně), který si mluvil a zpíval sám pro sebe.

Město Palenque a San Cristóbal de las Casas
Po pár hodinách nabírání a vyhazování lidí u lesů, skrz hory a ve vedru nás od zhroucení zachránil hostel v Palenque. Ten byl uprostřed džungle; klid, chládek, teplá sprcha, což je přepych. Druhý den jsme se šli podívat na Mayské ruiny, prý nejromantičtější Mayské ruiny, ale po Tikalu v Guatemale nás už tolik nenadchly. Nacházeli se také v džungli a slyšeli jsme hodně opic. Od cesty z Guatemaly cestujeme s Izraelkami.

Odpoledne po ruinách v Palenque jsme vyrazili do San Cristóbalu de las Casas. V autobuse první třídy nám bylo opravdu špatně a lidé po cestě dokonce zvraceli. Vystoupali jsme z 80 m.n.n na 2200 m.n.m. Všude byly serpentiny a navíc díky období hurikánů nás chytla pořádná bouře a vichr, takže na silnici byly napadané stromy a my jsme mnohdy nemohli projet silnicí. Sranda byla, že řidiči nevěděli, co budeme dělat. Nebylo komu zavolat. Naštěstí z aut za námi vyskákali polonazí Mexičané a vždycky stromy odstranili – to se stalo asi třikrát. Při cestě bylo hodně vidět, jak moc chudý Chiapas je - nejvyšší nevzdělanost, nezaměstnanost a chudoba v Mexiku. V Chiapasu žije několik kmenů indiánů, každý má svou vlastní řeč a zvyky. Domy vypadají jako kůlničky na dříví, bez vody a elektřiny. Přítomnost Zapatistů je zřejmá pouhým pohledem z autobusu na vesničky, nápisy na jejich podporu, cedule informující že projíždíme územím Zapatistů, nebo označení „zapatistická kuchyně“ na jednom domě, či obrazy se Zapatisty na stěnách domků. Zapatisté odkazují na poselství Emiliána Zapaty, vůdce Mexické revoluce z první poloviny 20. století. Jeho ideje zahrnovaly rovnoměrné rozdělení příjmů, potlačení chudoby, spravedlnost, demokracii, posilnění práv žen atd. Všude se také daly koupit trička a pohledy se Zapatisty či panenky v bojových kostýmech. Zapatisté jsou také hodně opěvováni a po Chiapasu se rozléhají ódy na jejich skutky.

Všude v Chiapasu jsou také nápisy „no tirar basura“ (nevyhazujte odpadky), ale návyky Mexičanů, konkrétně samých indiánů v Chiapasu jsou opačné. Všude vyhazují odpadky, např. pet flašku z jedoucího auta, když dojedí, tak odhodí odpadky na ulici a tak podobně. V Chiapasu se také vyrábí všechno indiánské oblečení – šátky, koberce, mikiny atd. – za velice nízké výrobní náklady a rozváží se to do celého Mexika, takže chudáci indiáni v Chiapasu pracují hrozně levně a na jejich práci vydělávají ostatní. Proto jsou v Chiapasu takové politické nepokoje.

Když jsme dorazili do San Cristóbal de las Casas, sehnali jsme večer ubytování v malém příjemném hotýlku blízko centra města. Hotel jsme našli díky taxíkáři, který byl moc milí a nabídl nám také své služby průvodce na další den. San Cristóbal je město v koloniálním stylu s malými uličkami, nízkými barevnými domky a je ve výšce 2200 m.n.m. Město obývají z části indiáni, kterých je ale několik skupin a snadno můžete vidět, jak se liší. Dají se odlišit podle oděvů, které mají, například Chamulové mají zdobené, modro černé halenky a sukni, Lacandóni zase jen bílou košili sahající pod kolena a Tzotzilové mají sukni z lamí vlny. Přítomnost indiánských kmenů je opravdu zřejmě, všude prodavači levných náramků či korálů, žebrající děti, které nejsou ve škole, špatná hygiena a špinavější město.

Ráno jsme i s Izraelkami vyrazili s již zmíněným taxíkářem – průvodcem do města San Juan de Chamula, kde žijí hlavně indiáni Chamulové, kteří jsou podle průvodci ti nejšpinavější, nejagresivnější a nejchudší indiáni v kraji. Na druhé straně se ale Chamulové nejvíce drží svých indiánský tradic a to byla ta pravá příležitost pro nás. Zavedl nás na místí hřbitov, kde se nacházejí celkem tři druhy křížů, kterých dokonce mohlo být víc na jednom hrobu, podle toho, kolik lidí je v něm pochováno. Hroby jsou hliněné a nebožtíci nejsou zpopelněni, nýbrž položeni do země ve směru nohama na západ, protože, kde život končí, jiný začíná, ale nebožtíci musejí projít cestou, ve které jím pomáhají jejich patroni, andělé strážní, kterými jsou většinou zvířata. U hřbitova se také pasou hodně ovce a nechyběli ani naházené odpadky. Indiány nemáme v žádném případě fotit, jsou prý agresivní a mohli by nás napadnout, zavřít nebo žádat pokutu. Když indiána vyfotíte, seberete prý sílu jeho andělu strážnému při cestě na onen svět. Také nás průvodce upozornil, že nemáme dávat peníze malým dětem, děti by pak nechtěli chodit do školy, protože mají vidinu lehkého výdělku přes žebrání. také jsme navštívili Chamulský kostel, který vypadal jako křesťanský z venčí, ale zevnitř je naprosto jiný – na zemi je všude položená borovice, kusy látek visí od stropu, místní indiáni zapalují svíčky různých barev, které mají svůj konkrétní význam, např. zelená pracovní úspěch, dále barvy žlutá, červená a bílá. V kostele indiáni vykonávají rituály, při kterých potřebují vejce, mrtvého kohouta nebo slepici, pálenku a bublinkovou limonádu. Alkoholem navodí stejnou vlno energie jako má jejich svatý, ke kterému promlouvají, poté zapalují svíčky a přeříkávají svá přání, musejí počkat až svíčky vyhoří, poté se očistí vejci, musejí také opustit negativní energii a to tím, že si po bublinkách, nejčastěji coca-cole krknou. Ke konci potřebují obětovat slepici Bohu. V kostele mohou lidé dělat cokoliv co si zamanou, jako například kouřit, jíst, zpívat, mluvit, sedat si na zem atp. V katolickém kostele by si tohle nikdo nedovolil, ale tady jsme viděli prolínání kultury indiánské a katolické – kostel byl zasvěcen Janu Křtiteli a u stěn v kostele byli ve vitrínách další svatí, ale lidé se v kostele chovají naprosto jinak. Venku před kostelem pobíhají malí indiánci a samozřejmě žebrají. Náš výlet pokračoval na obědě s indiánskou rodinou Tzotzilů. Průvodcova kamarádka Petra je z kmene Tzotzilů nám uvařila výborné domácí tortily, se sýrem a mexickou salsou. Kuchyň to byla opravdu primitivní, s otevřeným ohněm uprostřed, zdi byly z dřeva a bláta a mohli jsme si ještě navíc vyzkoušet jejich kroj a pálenou kořalku z manga a ze skořice. Petra doma pracuje na něco jako tkalcovském stavu, vyráběla šátky a šaty, například šátek, který vyrábí 1 měsíc prodá za 200 pesos, což je 300 korun. Životní úroveň indiánů je nízká, ženy pracují od rána do večera, ale muži pouze od 5 hodin ráno do 10 hodin dopoledne. Kdyby pracovali více nebo pomohli ženě, ztratili by dobrou pověst a postavení ve společnosti. U indiánů není také výjimkou to, že si muž ženu koupí. Patří to k jejich kultuře a tradici. Muž také musí jít na 3 měsíce pracovat k budoucímu tchánu a žena na měsíc k tchyni, poté se teprve rozhodne, jestli se vezmou nebo ne. Celý výlet do indiánských vesnic byl pro nás silným zážitkem.

Další den jsme se vydali do města, protože jsme neměla už žádná pesa, sháněli jsme banku, ale netušili jsme, jak problematické bude vyměnit peníze. Služby ve státě Chiapas jsou opravdu mizerné. Ve městě je ale několik muzeí, jako Museo de Café, které podporuje místní sběrače, a muzeum Na Bolom, ze kterého jsme byli nadšeni, protože je to dnes organizace pomáhající indiánským dětem ve výuce a indiánům obecně. Dále organizace provádí archeologické a antropologické výzkumy v Chiapasu. Líbilo by se mi v nějaké podobné organizaci pracovat a pomáhat těm, kteří to opravdu potřebují. Také jsme navštívili místní market, což je podle nás nelepší způsob, jak poznat místní lid a jejich způsob života. Tento trh byl opravdu jedinečný. Například kadeřnictví velikosti kůlničky na seno pro králíky, všude plno ovoce, zeleniny, pálených CD, omamných hub a čerstvých tortil.tacos a churros –pečené copánky se skořicí. Všude samozřejmě vyhrává hudba a vyřvávají prodavači.

Oaxaca
Ve večerních hodinách jsme vrazili do Oaxacy. Rozloučily jsme se s Izraelkami a po dlouhé době opět cestovali sami. Také jsme začínali být unavení z dlouhého cestování, přespávali jsme totiž dost často v autobusech. V Oaxace bylo zase o něco tepleji a to i přes nadmořskou výšku 1500 m.n.m. V Oaxace nás přivítali politické demonstrace, všude na zdech domů jsou nápisy hanobující politiky a politiku, všude visejí plakáty s nápisy jako svoboda, spravedlnost, zničmě korupci a prezidenta atp. Zarazily nás fotografie na velkých plakátech se zavražděnými místními politiky a s výzvou pro lid nezavírat před tím oči. Další plakáty znázorňovali Zapatisty, Marxe či Lenina. Navštívili jsme také katedrálu s muzeem zopakovali si historii Mexika a Oaxacy. Z Oaxacy je prezident Benito Juarez, prvni indiánský prezident Mexika z 19. století, velká hvězda a tvořitel mexické Ústavy. Nadchl nás natolik, že jsem navštívili jeho rodný dům. Jak jsme vyčerpáni, tak máme pomalejší tempo a spíše odpočíváme a prcházíme se po městě jen tak. Opět jsme vyrazili do místního marketu, kde všude prodávají mezcal a tequilu, protože v Oaxace se pěstuje agáve potřebné na jejich výrobu. Na marketu jsme také narazili na pražené kobylku v chili, ale jejich nedobrý vzhled a evropské kořeny nám nedovolily je ochutnat.

Cesta z Oaxacy bylo celkem dobrodružná, když jsme nastoupili do autobusu, natočili nás na videokameru, prohrabávali nám také batohy, ale ne důsledně, prrotže Štěpán propašoval svůj nůž. V noci ve 3 hodiny ráno nás ale vzbudili vojáci se samopaly a brokovnicemi a že prohledávají batohy. Byli poněkud nervózní a nemáme je rádi, budí falešnou autoritu pouze díky zbraním, jinak jsou ale hrubí a agresivní. Nic nenašli a my až v Mexico City zjistili, proč dělají taková opatření při výjezdu z Oaxacy. Vše bylo kvůli zmíněným demonstracím a výbuchu kamiónu, o kterém jsme ani nevěděli.

Ciudad de México a cesta domů
Do hostelu v Mexico City jsme dorazili v 5 hodin ráno a šli se ještě tedy prospat. Opět procházíme muzea – se Štěpánem ještě jednou Museo de Antropología, kde jsme se zdrželi u Mayů, protože už jsme o nich věděli více a viděli je na vlastní oči. Další museum patřilo Leonu Trotskému, ke byl také zabit a dále Fridě Kahlo, kde už jsme takí byla, ale jelikož je to má oblíbená malířka, neváhala jsme a šla tam znova. Navštívili jsme i Amnesty International, kde Štěpán dělá dobrovolníka a našli tam nové přátele. Málem jsme se tam ale nedostali, protože metro najednou z ničeho nic zastavilo na 20 minut a nikdo nevěděl co se děje – teda Mexičani se ani nepohnuli, ale já jsme byla hodě neklidná. Ve stylové hospůdce jsme si dali poslední mexické jídlo a bylo mi smutno. Nechala jsme si také naplést copánek do vlasů na památku. Poslední den když jsme vylézali ze dveří metra, tak nás málem atakovala postarší dáma, která se tlačila dovnitř, lidé tady neumějí nastupovat a vystupovat, jiank je ale v metru veselo, hudba, prodavači, maé děti lepící nálepky na cestující atd.

Dohromady jsme měli asi 13, 24, 30, 10 a 10 kilo, tzn. 87 kilo!!! Málem jsme platili 100 dolarů za težší kufr, ale přendali jsme to šikovně a neplatili nic. Let byl úplně v pohodě, vše jsme stihli krásně. Přestupovali jsme v Paříží a konečná stanice byla v Mnichově, kde nás vyzvedl Štěpánův tatínek a hurá do Turnova domů.

A takto končí můj příběh nejzajímavějšího půlroku.............

Adios Mexico!

Tak jeden z poslednich prispevku! jsme prave v hlavnim meste a zitra odletame, v Cechach bychom meli byt v pondeli 22.6.09 vecer, snad stihneme letadlo v parizi, kde na nej nemame moc casu. Doufam ze uz jsem si "vyzrala" spatne letani na ceste do mexika, kde s epokazilo co se dalo....
prispevek o uzasnem Chiapasu a Oaxace dodam nekdy pozdeji, snad:-) No za chvili uz nas budete mit doma, takze navidenou!!!

Adios mi querido mexico! Me volvere!!!