Dopnění cesty: Guatemala, Chiapas, Oaxaca, DF

Cesta z Guatemaly do Mexika
Cestu jsme tedy zahájili opět brzy ráno. Měl nás v 5 hodin ráno před hostelem vyzvednout autobus. Co se ale nestalo, náhodně projel autobus a zeptal se, jestli nejedeme do Mexika a my jsme řekli, že jasně, ale ten pán se hrozně divil, protože jsme nebyli na jeho seznamu a tak jsme díky náhodě odjeli. Aby toho s organizací nebylo málo, zjistili jsme, že jsme zaplatili dvakrát vyšší cenu než známé z Izraele, se kterými jsme poté cestovali dál po Mexiku. Cesta byla docela hrozná, migrační uprostřed luk a lesů, rodinný dům, otec rodiny nám dával razítko a máma myla nádobí v sudu. Po 4 hodinách jízdy nás vyložili z něčeho mezi autobusem a tranzitem u řeky, neměli jsme lístek, žádné informace, žádný časový údaj a poslali nás k řece na dřevěný člun. Ten nás po 20 minutách plavby zavezl k mexické hranici. Bylo to pěkné, ženy praly prádlo ve vodě, děti nosily na hlavách nádoby s vodou a my putovali bez lístku do Mexika. Na hranicích na nás už naštěstí čekal další van, nejdříve nás ale poslali do vesnice na imigrační úřad. Když jsme konečně vyjeli z vesnice, kde běhaly děti bez bot a opovrhovaly sušenkami a vykřikovali, že chtějí peníze, tak hned za vesnicí jsme se začali dohadovat s jedním úředníkem ohledně poplatku za průjezd po silnici. Nespravedlivé bylo, že chtěl peníze jenom po turistech a ne po místních a přitom to mělo být za průjezd po silnici, po které jsme jeli všichni stejně. Když jsme s panem dohádali, tak se začali dohadovat Francouzi, že nám nerozuměli a vyžádali se úřední dokument a zavolání policie. S policií jsme nechtěli mít naprosto nic společného, takže jsme je přemluvili, ať zaplatí těch 15 pesos a ať už jsme odtamtud pryč. Protože jsme jeli „kolektivním taxíkem“, tak jsme po cestě nabírali lidi. Tou dobou jsme už byli smíření, že Palenque už ten den nestihneme. Lidi, které jsme nabírali po cestě do tranzitu byli různí, například dva kluci, kteří zrovna přišli z lesa a naložili jsme je i s větvemi, chlápka s kusem nábytku, který jsme naložili na střechu, chlápka s kloboukem a pytlem mang a zhoubičkovaného kluka s rozepnutým poklopcem (v Chiapasu lze všude koupit omamné houby legálně), který si mluvil a zpíval sám pro sebe.

Město Palenque a San Cristóbal de las Casas
Po pár hodinách nabírání a vyhazování lidí u lesů, skrz hory a ve vedru nás od zhroucení zachránil hostel v Palenque. Ten byl uprostřed džungle; klid, chládek, teplá sprcha, což je přepych. Druhý den jsme se šli podívat na Mayské ruiny, prý nejromantičtější Mayské ruiny, ale po Tikalu v Guatemale nás už tolik nenadchly. Nacházeli se také v džungli a slyšeli jsme hodně opic. Od cesty z Guatemaly cestujeme s Izraelkami.

Odpoledne po ruinách v Palenque jsme vyrazili do San Cristóbalu de las Casas. V autobuse první třídy nám bylo opravdu špatně a lidé po cestě dokonce zvraceli. Vystoupali jsme z 80 m.n.n na 2200 m.n.m. Všude byly serpentiny a navíc díky období hurikánů nás chytla pořádná bouře a vichr, takže na silnici byly napadané stromy a my jsme mnohdy nemohli projet silnicí. Sranda byla, že řidiči nevěděli, co budeme dělat. Nebylo komu zavolat. Naštěstí z aut za námi vyskákali polonazí Mexičané a vždycky stromy odstranili – to se stalo asi třikrát. Při cestě bylo hodně vidět, jak moc chudý Chiapas je - nejvyšší nevzdělanost, nezaměstnanost a chudoba v Mexiku. V Chiapasu žije několik kmenů indiánů, každý má svou vlastní řeč a zvyky. Domy vypadají jako kůlničky na dříví, bez vody a elektřiny. Přítomnost Zapatistů je zřejmá pouhým pohledem z autobusu na vesničky, nápisy na jejich podporu, cedule informující že projíždíme územím Zapatistů, nebo označení „zapatistická kuchyně“ na jednom domě, či obrazy se Zapatisty na stěnách domků. Zapatisté odkazují na poselství Emiliána Zapaty, vůdce Mexické revoluce z první poloviny 20. století. Jeho ideje zahrnovaly rovnoměrné rozdělení příjmů, potlačení chudoby, spravedlnost, demokracii, posilnění práv žen atd. Všude se také daly koupit trička a pohledy se Zapatisty či panenky v bojových kostýmech. Zapatisté jsou také hodně opěvováni a po Chiapasu se rozléhají ódy na jejich skutky.

Všude v Chiapasu jsou také nápisy „no tirar basura“ (nevyhazujte odpadky), ale návyky Mexičanů, konkrétně samých indiánů v Chiapasu jsou opačné. Všude vyhazují odpadky, např. pet flašku z jedoucího auta, když dojedí, tak odhodí odpadky na ulici a tak podobně. V Chiapasu se také vyrábí všechno indiánské oblečení – šátky, koberce, mikiny atd. – za velice nízké výrobní náklady a rozváží se to do celého Mexika, takže chudáci indiáni v Chiapasu pracují hrozně levně a na jejich práci vydělávají ostatní. Proto jsou v Chiapasu takové politické nepokoje.

Když jsme dorazili do San Cristóbal de las Casas, sehnali jsme večer ubytování v malém příjemném hotýlku blízko centra města. Hotel jsme našli díky taxíkáři, který byl moc milí a nabídl nám také své služby průvodce na další den. San Cristóbal je město v koloniálním stylu s malými uličkami, nízkými barevnými domky a je ve výšce 2200 m.n.m. Město obývají z části indiáni, kterých je ale několik skupin a snadno můžete vidět, jak se liší. Dají se odlišit podle oděvů, které mají, například Chamulové mají zdobené, modro černé halenky a sukni, Lacandóni zase jen bílou košili sahající pod kolena a Tzotzilové mají sukni z lamí vlny. Přítomnost indiánských kmenů je opravdu zřejmě, všude prodavači levných náramků či korálů, žebrající děti, které nejsou ve škole, špatná hygiena a špinavější město.

Ráno jsme i s Izraelkami vyrazili s již zmíněným taxíkářem – průvodcem do města San Juan de Chamula, kde žijí hlavně indiáni Chamulové, kteří jsou podle průvodci ti nejšpinavější, nejagresivnější a nejchudší indiáni v kraji. Na druhé straně se ale Chamulové nejvíce drží svých indiánský tradic a to byla ta pravá příležitost pro nás. Zavedl nás na místí hřbitov, kde se nacházejí celkem tři druhy křížů, kterých dokonce mohlo být víc na jednom hrobu, podle toho, kolik lidí je v něm pochováno. Hroby jsou hliněné a nebožtíci nejsou zpopelněni, nýbrž položeni do země ve směru nohama na západ, protože, kde život končí, jiný začíná, ale nebožtíci musejí projít cestou, ve které jím pomáhají jejich patroni, andělé strážní, kterými jsou většinou zvířata. U hřbitova se také pasou hodně ovce a nechyběli ani naházené odpadky. Indiány nemáme v žádném případě fotit, jsou prý agresivní a mohli by nás napadnout, zavřít nebo žádat pokutu. Když indiána vyfotíte, seberete prý sílu jeho andělu strážnému při cestě na onen svět. Také nás průvodce upozornil, že nemáme dávat peníze malým dětem, děti by pak nechtěli chodit do školy, protože mají vidinu lehkého výdělku přes žebrání. také jsme navštívili Chamulský kostel, který vypadal jako křesťanský z venčí, ale zevnitř je naprosto jiný – na zemi je všude položená borovice, kusy látek visí od stropu, místní indiáni zapalují svíčky různých barev, které mají svůj konkrétní význam, např. zelená pracovní úspěch, dále barvy žlutá, červená a bílá. V kostele indiáni vykonávají rituály, při kterých potřebují vejce, mrtvého kohouta nebo slepici, pálenku a bublinkovou limonádu. Alkoholem navodí stejnou vlno energie jako má jejich svatý, ke kterému promlouvají, poté zapalují svíčky a přeříkávají svá přání, musejí počkat až svíčky vyhoří, poté se očistí vejci, musejí také opustit negativní energii a to tím, že si po bublinkách, nejčastěji coca-cole krknou. Ke konci potřebují obětovat slepici Bohu. V kostele mohou lidé dělat cokoliv co si zamanou, jako například kouřit, jíst, zpívat, mluvit, sedat si na zem atp. V katolickém kostele by si tohle nikdo nedovolil, ale tady jsme viděli prolínání kultury indiánské a katolické – kostel byl zasvěcen Janu Křtiteli a u stěn v kostele byli ve vitrínách další svatí, ale lidé se v kostele chovají naprosto jinak. Venku před kostelem pobíhají malí indiánci a samozřejmě žebrají. Náš výlet pokračoval na obědě s indiánskou rodinou Tzotzilů. Průvodcova kamarádka Petra je z kmene Tzotzilů nám uvařila výborné domácí tortily, se sýrem a mexickou salsou. Kuchyň to byla opravdu primitivní, s otevřeným ohněm uprostřed, zdi byly z dřeva a bláta a mohli jsme si ještě navíc vyzkoušet jejich kroj a pálenou kořalku z manga a ze skořice. Petra doma pracuje na něco jako tkalcovském stavu, vyráběla šátky a šaty, například šátek, který vyrábí 1 měsíc prodá za 200 pesos, což je 300 korun. Životní úroveň indiánů je nízká, ženy pracují od rána do večera, ale muži pouze od 5 hodin ráno do 10 hodin dopoledne. Kdyby pracovali více nebo pomohli ženě, ztratili by dobrou pověst a postavení ve společnosti. U indiánů není také výjimkou to, že si muž ženu koupí. Patří to k jejich kultuře a tradici. Muž také musí jít na 3 měsíce pracovat k budoucímu tchánu a žena na měsíc k tchyni, poté se teprve rozhodne, jestli se vezmou nebo ne. Celý výlet do indiánských vesnic byl pro nás silným zážitkem.

Další den jsme se vydali do města, protože jsme neměla už žádná pesa, sháněli jsme banku, ale netušili jsme, jak problematické bude vyměnit peníze. Služby ve státě Chiapas jsou opravdu mizerné. Ve městě je ale několik muzeí, jako Museo de Café, které podporuje místní sběrače, a muzeum Na Bolom, ze kterého jsme byli nadšeni, protože je to dnes organizace pomáhající indiánským dětem ve výuce a indiánům obecně. Dále organizace provádí archeologické a antropologické výzkumy v Chiapasu. Líbilo by se mi v nějaké podobné organizaci pracovat a pomáhat těm, kteří to opravdu potřebují. Také jsme navštívili místní market, což je podle nás nelepší způsob, jak poznat místní lid a jejich způsob života. Tento trh byl opravdu jedinečný. Například kadeřnictví velikosti kůlničky na seno pro králíky, všude plno ovoce, zeleniny, pálených CD, omamných hub a čerstvých tortil.tacos a churros –pečené copánky se skořicí. Všude samozřejmě vyhrává hudba a vyřvávají prodavači.

Oaxaca
Ve večerních hodinách jsme vrazili do Oaxacy. Rozloučily jsme se s Izraelkami a po dlouhé době opět cestovali sami. Také jsme začínali být unavení z dlouhého cestování, přespávali jsme totiž dost často v autobusech. V Oaxace bylo zase o něco tepleji a to i přes nadmořskou výšku 1500 m.n.m. V Oaxace nás přivítali politické demonstrace, všude na zdech domů jsou nápisy hanobující politiky a politiku, všude visejí plakáty s nápisy jako svoboda, spravedlnost, zničmě korupci a prezidenta atp. Zarazily nás fotografie na velkých plakátech se zavražděnými místními politiky a s výzvou pro lid nezavírat před tím oči. Další plakáty znázorňovali Zapatisty, Marxe či Lenina. Navštívili jsme také katedrálu s muzeem zopakovali si historii Mexika a Oaxacy. Z Oaxacy je prezident Benito Juarez, prvni indiánský prezident Mexika z 19. století, velká hvězda a tvořitel mexické Ústavy. Nadchl nás natolik, že jsem navštívili jeho rodný dům. Jak jsme vyčerpáni, tak máme pomalejší tempo a spíše odpočíváme a prcházíme se po městě jen tak. Opět jsme vyrazili do místního marketu, kde všude prodávají mezcal a tequilu, protože v Oaxace se pěstuje agáve potřebné na jejich výrobu. Na marketu jsme také narazili na pražené kobylku v chili, ale jejich nedobrý vzhled a evropské kořeny nám nedovolily je ochutnat.

Cesta z Oaxacy bylo celkem dobrodružná, když jsme nastoupili do autobusu, natočili nás na videokameru, prohrabávali nám také batohy, ale ne důsledně, prrotže Štěpán propašoval svůj nůž. V noci ve 3 hodiny ráno nás ale vzbudili vojáci se samopaly a brokovnicemi a že prohledávají batohy. Byli poněkud nervózní a nemáme je rádi, budí falešnou autoritu pouze díky zbraním, jinak jsou ale hrubí a agresivní. Nic nenašli a my až v Mexico City zjistili, proč dělají taková opatření při výjezdu z Oaxacy. Vše bylo kvůli zmíněným demonstracím a výbuchu kamiónu, o kterém jsme ani nevěděli.

Ciudad de México a cesta domů
Do hostelu v Mexico City jsme dorazili v 5 hodin ráno a šli se ještě tedy prospat. Opět procházíme muzea – se Štěpánem ještě jednou Museo de Antropología, kde jsme se zdrželi u Mayů, protože už jsme o nich věděli více a viděli je na vlastní oči. Další museum patřilo Leonu Trotskému, ke byl také zabit a dále Fridě Kahlo, kde už jsme takí byla, ale jelikož je to má oblíbená malířka, neváhala jsme a šla tam znova. Navštívili jsme i Amnesty International, kde Štěpán dělá dobrovolníka a našli tam nové přátele. Málem jsme se tam ale nedostali, protože metro najednou z ničeho nic zastavilo na 20 minut a nikdo nevěděl co se děje – teda Mexičani se ani nepohnuli, ale já jsme byla hodě neklidná. Ve stylové hospůdce jsme si dali poslední mexické jídlo a bylo mi smutno. Nechala jsme si také naplést copánek do vlasů na památku. Poslední den když jsme vylézali ze dveří metra, tak nás málem atakovala postarší dáma, která se tlačila dovnitř, lidé tady neumějí nastupovat a vystupovat, jiank je ale v metru veselo, hudba, prodavači, maé děti lepící nálepky na cestující atd.

Dohromady jsme měli asi 13, 24, 30, 10 a 10 kilo, tzn. 87 kilo!!! Málem jsme platili 100 dolarů za težší kufr, ale přendali jsme to šikovně a neplatili nic. Let byl úplně v pohodě, vše jsme stihli krásně. Přestupovali jsme v Paříží a konečná stanice byla v Mnichově, kde nás vyzvedl Štěpánův tatínek a hurá do Turnova domů.

A takto končí můj příběh nejzajímavějšího půlroku.............