Barranca del Cobre a delfíni

Tak jak jsme slíbila, zase se s Vámi podělím o mé další zážitky z Mexika!
Jak jsme psala naposledy, z Mazatlánu se stalo vylidněné město bez uristů, ale bohužel i bez mých kamarádu a co víc bez Jenessy, což bylo asi nejtežší loučení, znala jsem jí úplně od začátku, byli jsme sousedi když jsme bydlela a apartamenos Ibis s finama, pakjsme se nastěhovali do domu a bydleli spolu 4 měsíce. Než posedávat a smutnět v Maztlánu jsme se rozhodli vyrazit na pár dní na sever. Jel ajsem já, němci Jens a Elena a Ben s USA, takže po skromnu. Vyjeli jsme v pondělí odpoledne do 4 hodin autobusem vzdáleného Los Mochis, předtím jsme griovali u nás doma - to mi hezky připomnělo když grilujeme doma, koupila jsmecuketu, žampióna, mňam! Dorazili jsem tam až večer - vzhledem k dopravě v Mexiku - nejde nic pořádně naplánovat, protože stejně všechno dopadne jinak! Našli jsme asi ve 23h hostel a a unavení doslova padli. Ráno jsme vstávali ve 4.45!! To semi tady ještě nestalo, šla jsme touhle dobou spát, ale ne vstávat:-) V 7 h ráno nám jel vlak do kaňónu na severu - vlak je unikát v Mexiku, jede do kopce z nadmořské výšky 0mnm od moře až do výšky přes 3000mnm za 17 hodin! My jsme nechtěli jet až do města Chihuahua (ano správně čivava! všud eměli trička s tímto pejskem, nevím jestli pochází název odsud či co), protože je už blízko hranic s USA a navíc jsme nechtěli strávit skoro 20 hodin ve vlaku - no i tak jsme je tam strávili, protože jsme jeli ekonomickým levnějším vlakem a ten se opravdu coural a jel krokem, no i přes to ho obdivuji, jeli jsme do kopce, do začátek, přes všemožné tunely a dokonce jsme projeli i ihněm - asi kolem 1000mnm jsme viděli asi 5 přírodních ohňů, země byla vyprahlá a vedro způsobilo samovolné vznikání ohňů, nejdřív jsme na to koukali jako blázní, ale po třetím už jsme to brali jako samozřejmost - nemusím snad zdůrazňovat že z mexičanů se nikdo nepozastavil, ani je nenapadlo zavolat hasiče či něco podobného, asi je to prostě součástí přírody. Abych se vrátila k našemu nástupu do vlaku: museli jsme projít lékařskou prohlídkou a oodepsat prohlášení že jsme zdraví, to samé nazpáteční cestě, což bylo trošku drsnější, protože nás jen tak nechtěli pustit, opravdu to přísně hlídají kdo odkud a kam jede, tak jsme zvědavá na omezení až budeme cestovat se štěpánem. Taky jsme se pozastavili nad jedním pánem, který žádal prodejce lístků aby ho nechal jet zadarmo, že s emusí dostat do hor ale že byl okraden a neměl peníze, prodejce ho vyslechl a poradil mu za kým má jít a pán byl ve vlaku! To by se u nás asi jen tak nestalo! Cesta utíkala pomalu pomalinku, hráli jsme člověče nezlob se, vyprávěli vtipy, jedli v bufetu - ten byl opravdu cool, jako z 19 století! No vůbec ten vlak vypadal celý jako hoodně starý. Dokonce na konci vlaku nebylo žádně zábradlí, kde s epřecházelo z vagónu do vagónu byly po stranách snadno otvíratelné dvířka vysoké asi 40 cm - to by opravdu u nás neprošlo jako bezpečnostní opatření. Občas si děláme srandu když nám přijde něco zvláštní, neobvyklé - asi tak 3x denně - že to je prostě Mexico! Je to nejčastější odpovědí na otázky. Jne tak pro zajímavost, nejčastější otázkou tady je Proč ne? No ale abych se vrátila k výletu, se zpožděním jsme dorazili do města Creel, uprostřed ničeho, malinká vesnička s jednou ubytovnou naštěstí pro nás. Za 150 czk nocleh, večeře a snídaně, takže to bylo opravdu levné, vlastně celé městečko bylo levné, protože byo obýváno z 80% indiány jménem Tarahumara - neliší s emnoho od těch v centrálním Mexiku kterí jsme viděla - to byli Huichol, kteří byli akorát mnohem čistčí a většinou nějakým způsobem pracující. Chápu že tady uprostřed ničeho někde v horách není moc pracovních příležitostí, taky jediná šance přílivu turistů je pouze 2x denně jezdící vlak, no ale vzhledem k chřipce jsme byi jediní turisti, tak doufám že to vydrží ještě nějakou dobu a mexiku bude nadále relativně liduprázdné! Nakoupila jsme nějaké suvenýry u asi 10ti leté indiánské holčičky, která prodávala sama uprostřed buše! Vydali jsme se totiž hned druhý den ráno na tůru, což bylo hodně omezené vzhledem k chráněné oblasti, neexistenci turistických značek či příruček, takže jsme si museli zaplatit průvodce aby nás aspoň trochu provedl po kaňonech. Komplex kaňonů je mnohem větší než Grand Canyon v USA, přitom jedn ačást - Barranca del Cobre vypadá úplně stejně a pak jsou tu desítky dalších menších kaňonů kolem. Bylo to úžasné! Akorát ve 35 stupních jsme za chvilku byli docela vyčerpaní! Ale ty pohedy na krajinu, mám asi milión fotek - ať žije digitální foťák, tak se pochlubím až přijedu. Z jednoho kaňonu jsme sešly do dalšího městečka na trase vlaku a chtěli se vydat na cestu zpět do Los Mochis - konečná stanice u Pacifiku. No tohle byla ještě menší vesnice, bez bankomatu samozřejmě a my zjistili že kluci mají málo peněz na cestu, protože ve středu projíždí horama pouze Primera Clase, která je o polovinu dražší. Mohli jsme tam zůstat, ale já jsme s epotřebovala dostat do čtvrtky večer do Mazatlánu, protože jsme v pátek měla prezentaci semestrálního projektu o sociální participaci (nevím jestli jsme o tom už psala, ale přednášeli jsme n azákladních školáach o třídění odpadu, já měla na starosti prezentovat učitelům aktivity pro děti a porovnat jak to funguje u nás v evropě, byla to docela legrace ale taky nervy!). Jak jsme se na začátku podivovali nad pánem co jen tak nastoupil do vlaku bez placení, teď to pro nás znamenalo jistou naději, že když se zeptáme, třeba nás nechají jet! A taky že jo, strojvůdce si nás vzal stranou, vysvětlili jsme mu že semusíme dneska dostat do Los Mochis ale že máme o 400 pesos méně než stojí jízdenky(600CZK). S Elenou jsme hodili pohled Argouška, kdo zná Arga ví o čem mluvím, tomu s eprostě nedá odolat, no a jeli jsme!! Sic ejsme neměli ŽÁDNÉ peníze a tak jsme byli o hladu a žízni 10 hodin ve vlaku! No večer kolem 21h jsme dorazili do Los Mochis a požádali taxikáře ab ynás zavezl k bankomatu a do večerky, kde jsme se najedli dosyta burritos!!Ještě ten večer jsme se rozhodli jet dál, do Topolobampa, kde jsme přespali - opět jen na dvou postelích - já s Elenou a kluci spolu - je to tak mnohem levnější a dobrodružnější:-) Ráno jsme se vydali hledat delfíny. Ha a viděli jsme Topolobampo za světla - kde nic tu nic, takže logcky jsme zase budili velkou pozornost a všem bylo jasné že jedeme na delfíny. Pronajali jsme si malou motorovou loďku i s pánem a vydali se do lagůny asi půl hodiny od města. Ach to bylo krásné!! Cestou jsme potkali stádo asi 2Oti delfínů jak se jen tak prohánějí mořem, skákali, tak jsme je hladili z lodě a trošku snažili se je pronásledovat. Pak ale že tedy jedeme do té lagůny, kde je mladý delfín, kterému umřela maminka a delfín odmítl návrat do přírody. Pán z loďky delfína zná a tak nám ukázal jak ho hladit, že se nemáme bát - trochu jsme se bála, stáli jsme po kolena v bahně v nějaké vzdálené lagůně s delfínem! Ten, no vlastně prý ta byla částečně ochočená a chtěla si s náma hrát - dokonce nám přinesla klacek v tlamě jako pes!!! To jsem teda zírala! No všichni jsme měli zážitek a v lagůně zůstali hoodně dlouho. Večer jsme s evrátili do Mazatlánu, opět zpoždění, al eco horší, autobus smrděl celých 5 hodin jako výkaly, protože byl ucpaný záchod!! Bože já jsme opravdu omdlívala smrady!! Byla jsme ráda, že jsme zase doma v Mazatlánu, i když výlet tobyl vydařený!! Jo v horách mi byla zima, jsme zvyklá na tílko šortky žabky i v noci, ale tady to bylo na kalhoty a stejně mi byl zima! Chjo to bud enávrat do čr, první týdny nejspíš prostonám!!
Mám úterý večer a v pátek tu mám štěpána!! Pak se asi trochu omezí frekvence mých příspěvkům, bude zálažet kde budeme mít přístup na internet, každopádně se obča spokusím dát vědět že jsme v pořádku. Mějte se krásně!! A všem školákům a vysokoškolákům hodně štěstí u zkoušek, ať máte pěkné vysvědčení:-)