První dny v Mexiku

Ahoj do Čech a dalších koutů světa!

Tak už jsem se docela aklimatizovala, ale chvíli mi to trvalo a byla jsem několik dnů unavená, asi i z té nadmořské výšky, tady kde máme byt je to 2200m.n.m. a z toho neskutečnýho množství nejlepšího jídla!

Ochutnala jsem už mexické jídlo, výborné krevety, jím pálivý omáčky a každý den si dopřávám oblíbený pivo Pacífiko, které se vyrábí v Mazatlánu, takže je to pro mě srdeční záležitost.

Strašně moc se tady jí. Ráno jsou restaurace narvaný pupkatýma Mexičanama, kteří snídají „snídaňové“ menu typu řízek atp. Vždycky se tak najím k obědu, že nevečeřím (jenom to Pacífiko).

Doprava je tady teda dost šílená. Všude plno aut. Absolutně všude. Jsem zvědavá, jak se zítra dostaneme autem do školy, musíme vyrazit brzy ráno, dřív než začne špička. Mexičani taky jako trubky strašně rádi troubej na všechny kolem sebe. Zablokují křižovatku a troubí. Auta taky vetšinou nemají katalyzátory, tlumiče, nic. Takže strašný smrad a hluk. Taky nedávaj vůbec přednost na přechodu, respektive je to vždycky napínavý přejít silnici a vyžaduje to hodně soustředění, odvahy a rychlostiJ

Mám také docela zážitek z procházky s Diegem do parku Chapultepec. Je to asi 15 min od bytu, museli jsme jít přes docela frekventovaný ulice a Diego strašně tahal, takže mám ruce o 10 cm delší než před procházkou. Mexičani mají velký respekt ze psů a kdo má psa, tak je prostě někdo! Několik lidí mě na ulici zdravilo, přáli mi krásný a šťastný život a obdivovali Diega. Nikdo si ho ale nepohladil, i když bylo vidět že by to někdy chtěli zkusit, přitom je to bígl, ale báli se ho. V parku jsme potkali několik pejskařů, v drahých teplákovkách, snobáci, kteří řešili když to přeženu věci typu jaký je nejlepší kadeřník pro psa a jakou vyváženou stravu by kdo komu doporučil. Pes jako módní doplněk. Diego tam ty psy pěkně zvalchoval a šli jsme domů (Diego mě odtáhl).

Taky už přijela Bára a chystáme se do školy, musíme tam každý den příští týden, takže to bude hrůza to dojíždění. Zkoušeli jsme to s Báry tatínkem a v neděli kdy není doprava to trvalo 35 minut. Naštěstí bysme měly mít pak školu jenom jeden den v týdnu a zybtek psát ten projekt z domova nebo tak. Taky máme výhodu, že ambasáda a kancelář Czechtrade jsou 3 minuty od našeho bytu, takže budem pěkně konzultovat projekty i tam.

Mám taky pár šoků z Mexičanů – on si člověk říká, to je prostě Mexiko,ale dokud to pak zase nevidí na vlastní oči, neví o čem mluví. V krámech dávají nákup do tašek děti, všude odhazujou odpadky – já se ani nedivim, vždyť oni nemaj koše!!! Je tu taky hodně volně běhajících psů – ne v centru,ale na okraji, viděla jsem jednoho hodně zbídačeného, kterému viselo maso, respektive kus zad ze zadku, fuj. Taky mají zajímavý způsob „třídění“ odpadu. Ž e prý se teda bude třídit. Odpad rozdělili na organický a neorganický, takže kompost a všechno ostatní! S jejich spotřebou plastů by bylo lepší dát plast a vše ostatní nebo tak,ale oni vlastně těch organických zbytků ani moc nemaj, neplýtvají jídlem jako my v Čechách. Takže je to na nic.

Už se tady udělalo taky líp – nebo jsme si už zvykla,ale už nespím v teplých ponožkáchJ Deštník se tady využije, to jo,ale není to tak hrozný, přes den je teplo a dokonce jsem se z těch mraků spálila!

Tak já zase brzy něco napíšu, myslim že ze školy budou zážitky, máme na programu jeden celý den „rozhovor o bezpečnosti“, asi nám rozdaj pistole a budou nás učit jak s nima zacházet.

Mějte se krásně!!

Zdraví horalka Iva

Mexiko 2011 - cesta aneb co mě nezabije, to mě posílí

Zdravím všechny do Evropy!!
Uběhly dva roky a já jsem zase za oceánem v mém oblíbeném Mexiku.
Cesta sem opět stála za to, vždycky když cestuju sama, je to napínavé! Odlétala jsem v úterý 26.7. z Prahy se společností AirFrance s jedním přestupem v Paříži. Štěpánek mě vyprovodil na letiště. Cesta do Paříže byla v pohodě, na přestup tam jsem měla 1h40min a myslela jsem, že je to dost času. V praze mi sice dali boarding ticket do letadla do Mexika, ale bez čísla sedadla, že prý mi ho daj v Paříži. Tam mi na informacích řekli, že je ještě moc brzy, že mi ho dají za hodinu u brány k letadlu. Tak jsem šla tam, ale zasekla jsem se na kontrole - na rentgenu. Letadlo mi mělo letět ve 13.30 a já ještě ve 13.15 stála ve frontě. Navíc slečny, které to tam měly koordinovat to nezvládaly a začaly před nás poctivce ještě posílat další a další skupiny lidí, tak jsem se naštvala, že mi za 10 min letí letadla, tak proč pouštějí další lidí. Ona prý panebože rychle běžte! Tak jsem šla rovnou k rentgenu a utíkala k bráně. Tam byla fronta asi 200 lidí! Tak jsem se uklidnila, že mám dost času ještě na sehnání sedadla. U zákaznického servisu stál pán s vysílačkou, který říkal ať počkáme (ještě s jednou Italkou, která měla stejný problém). Tak čekáme a čekáme pro změnu a ono nic. Pak přišla nějaká paní a řekla Italce, že sedadla se řeší jinde, že čeká zbytečně tady. Tak jsme utíkaly zase jinam. Tam stál rozzuřený dav asi 15 lidí a křičeli na pána s kamenným výrazem. Zaslechla jsem nějaké Češky, tak jsme se zeptala co se děje. Prý nepřiletělo letadlo včera - které mířilo do Mexika - a tak lidi z toho letu dávají do našeho letadla a už nejsou sedadla. Nabídl jim přespat v Paříži nebo letět přes Houston, kde ale potřebují víza. V tu chvíli si říkám a je to tady zase, zase budu spát někde v hotelu a dostanu se do Mexika za 2 dny. Vzhledem k předchozí zkušenosti s letem do mexika mě to nechalo klidnou. Procpala jsem se přes lidi k přepážce a stála a hypnotizovala pána. Češky říkaly, že je agresivní jak na něj všichni křičí a že je nepříjemný, tak jsem nic radši neříkala. Najednou mi vzal pas z ruky, zkontroloval a vrazil mi do ruky nový boarding ticket s číslem sedadla!!! Ty Češky na mě naštvaně koukaly a divily se, já taky, ale utíkala jsem zase do té fronty, která už nebyla fronta a hurá do letadla! Byla jsme šťastná a říkala jsem si, že už je mi jedno jaká bude cesta, hlavně že letim! To jsme ale neměla říkat:-) Když jsme kolem 14.15 všichni nastoupili na palubu, oznámili nám skvělou zprávu, že jsme všichni nastoupeni, ale že mjí i špatnou zprávu, že máme málo nafty a bude to trvat minimálně hodinu, grhhhh. Naštěstí tam měli hodně filmů, tak jsem asi 3 skoukla, cesta trvala asi 12 hodin a až na docela slušný turbulence nad Mexikem kvůli bouřce to bylo v pohodě. Jen Mexičani a děti kvičeli při každý turbulenci, tak jsem se spíš lekala jich než toho, že nás vítr nabírá a mává s náma jak chce.
No aby toho nebylo málo, ještě si mě vybrali k celní kontrole zavazadel a musela jsem vyndat věci z batohu a kufru. Ptal se, jetsli nepřevážim ovoce! Kdo by vezl ovoce do Mexika??
Na letišti na mě už čekal Lukáš, u kterého teďka bydlím. Je to Čech žijící dlouhodobě v Mexiku a Bára, se kterou jedem reprezentovat Fildu a psát ekonomický projekt na prohloubení obchoních vztahů mexika a ČR, nám to sjednala.
Překvapilo mě, jaká už venku byla tma a docela zima! No jo nejnižší bod měst aje 2200m.n.m. a nejvyšší 3900m.n.m., kolem jsou pak sopky, které mají přes 5000m.n.m. takže je to pochopitelný. Navíc je období dešťů, které bude až do konce října, takže je zataženo, občas přes den vysvitne sluníčko. Přes den bylo ale odcela teplo, takový dusno, navíc je tu pěkně řídký vzduch, neskutečně moc aut v ulicích a smog. Praha je taková vesnička:-)

Mějte se krásně!! Já se jdu projít po té naší části města - Polanco. Je to moc krásná, ta lepší část, relativně bezpečná, u Avenidy T.G. Masaryka, která je jednou z nejdražších ulic na světě, plno krámů, kaváren, restaurací atd. Asi 3 minuty od bytu je česká ambasáda a vedle ní má Lukáš práci:-)

Lukáš má taky pejska, Diega - tak se bude jmenovat náš pes (Štěpáne schvaluješ? :-)). Je to roční štěně, až se mi zdá neskutečný, jak mi připomíná Argoslávka! Je prdlý, pořád by si chtěl hrát, je to závislák, chrápe ze spaní a pořád kontroluje kde kdo je. Je s ním sranda. V noci spal u mě a lepil se na mě stejně jako Argo:-)Taky má nejradši na spaní polštář.

Mějte se!!
Ze zataženého Mexika poslíám mexickou pohodu!

Viva Marcos! Viva Chiapas!!

I když už asi nikdo nečte můj blog, ráda bych šířila dál povědomí o Mexiku.....Takže jednou větou Viva Marcos! Viva Emiliano Zapata! Viva México!!

Dopnění cesty: Guatemala, Chiapas, Oaxaca, DF

Cesta z Guatemaly do Mexika
Cestu jsme tedy zahájili opět brzy ráno. Měl nás v 5 hodin ráno před hostelem vyzvednout autobus. Co se ale nestalo, náhodně projel autobus a zeptal se, jestli nejedeme do Mexika a my jsme řekli, že jasně, ale ten pán se hrozně divil, protože jsme nebyli na jeho seznamu a tak jsme díky náhodě odjeli. Aby toho s organizací nebylo málo, zjistili jsme, že jsme zaplatili dvakrát vyšší cenu než známé z Izraele, se kterými jsme poté cestovali dál po Mexiku. Cesta byla docela hrozná, migrační uprostřed luk a lesů, rodinný dům, otec rodiny nám dával razítko a máma myla nádobí v sudu. Po 4 hodinách jízdy nás vyložili z něčeho mezi autobusem a tranzitem u řeky, neměli jsme lístek, žádné informace, žádný časový údaj a poslali nás k řece na dřevěný člun. Ten nás po 20 minutách plavby zavezl k mexické hranici. Bylo to pěkné, ženy praly prádlo ve vodě, děti nosily na hlavách nádoby s vodou a my putovali bez lístku do Mexika. Na hranicích na nás už naštěstí čekal další van, nejdříve nás ale poslali do vesnice na imigrační úřad. Když jsme konečně vyjeli z vesnice, kde běhaly děti bez bot a opovrhovaly sušenkami a vykřikovali, že chtějí peníze, tak hned za vesnicí jsme se začali dohadovat s jedním úředníkem ohledně poplatku za průjezd po silnici. Nespravedlivé bylo, že chtěl peníze jenom po turistech a ne po místních a přitom to mělo být za průjezd po silnici, po které jsme jeli všichni stejně. Když jsme s panem dohádali, tak se začali dohadovat Francouzi, že nám nerozuměli a vyžádali se úřední dokument a zavolání policie. S policií jsme nechtěli mít naprosto nic společného, takže jsme je přemluvili, ať zaplatí těch 15 pesos a ať už jsme odtamtud pryč. Protože jsme jeli „kolektivním taxíkem“, tak jsme po cestě nabírali lidi. Tou dobou jsme už byli smíření, že Palenque už ten den nestihneme. Lidi, které jsme nabírali po cestě do tranzitu byli různí, například dva kluci, kteří zrovna přišli z lesa a naložili jsme je i s větvemi, chlápka s kusem nábytku, který jsme naložili na střechu, chlápka s kloboukem a pytlem mang a zhoubičkovaného kluka s rozepnutým poklopcem (v Chiapasu lze všude koupit omamné houby legálně), který si mluvil a zpíval sám pro sebe.

Město Palenque a San Cristóbal de las Casas
Po pár hodinách nabírání a vyhazování lidí u lesů, skrz hory a ve vedru nás od zhroucení zachránil hostel v Palenque. Ten byl uprostřed džungle; klid, chládek, teplá sprcha, což je přepych. Druhý den jsme se šli podívat na Mayské ruiny, prý nejromantičtější Mayské ruiny, ale po Tikalu v Guatemale nás už tolik nenadchly. Nacházeli se také v džungli a slyšeli jsme hodně opic. Od cesty z Guatemaly cestujeme s Izraelkami.

Odpoledne po ruinách v Palenque jsme vyrazili do San Cristóbalu de las Casas. V autobuse první třídy nám bylo opravdu špatně a lidé po cestě dokonce zvraceli. Vystoupali jsme z 80 m.n.n na 2200 m.n.m. Všude byly serpentiny a navíc díky období hurikánů nás chytla pořádná bouře a vichr, takže na silnici byly napadané stromy a my jsme mnohdy nemohli projet silnicí. Sranda byla, že řidiči nevěděli, co budeme dělat. Nebylo komu zavolat. Naštěstí z aut za námi vyskákali polonazí Mexičané a vždycky stromy odstranili – to se stalo asi třikrát. Při cestě bylo hodně vidět, jak moc chudý Chiapas je - nejvyšší nevzdělanost, nezaměstnanost a chudoba v Mexiku. V Chiapasu žije několik kmenů indiánů, každý má svou vlastní řeč a zvyky. Domy vypadají jako kůlničky na dříví, bez vody a elektřiny. Přítomnost Zapatistů je zřejmá pouhým pohledem z autobusu na vesničky, nápisy na jejich podporu, cedule informující že projíždíme územím Zapatistů, nebo označení „zapatistická kuchyně“ na jednom domě, či obrazy se Zapatisty na stěnách domků. Zapatisté odkazují na poselství Emiliána Zapaty, vůdce Mexické revoluce z první poloviny 20. století. Jeho ideje zahrnovaly rovnoměrné rozdělení příjmů, potlačení chudoby, spravedlnost, demokracii, posilnění práv žen atd. Všude se také daly koupit trička a pohledy se Zapatisty či panenky v bojových kostýmech. Zapatisté jsou také hodně opěvováni a po Chiapasu se rozléhají ódy na jejich skutky.

Všude v Chiapasu jsou také nápisy „no tirar basura“ (nevyhazujte odpadky), ale návyky Mexičanů, konkrétně samých indiánů v Chiapasu jsou opačné. Všude vyhazují odpadky, např. pet flašku z jedoucího auta, když dojedí, tak odhodí odpadky na ulici a tak podobně. V Chiapasu se také vyrábí všechno indiánské oblečení – šátky, koberce, mikiny atd. – za velice nízké výrobní náklady a rozváží se to do celého Mexika, takže chudáci indiáni v Chiapasu pracují hrozně levně a na jejich práci vydělávají ostatní. Proto jsou v Chiapasu takové politické nepokoje.

Když jsme dorazili do San Cristóbal de las Casas, sehnali jsme večer ubytování v malém příjemném hotýlku blízko centra města. Hotel jsme našli díky taxíkáři, který byl moc milí a nabídl nám také své služby průvodce na další den. San Cristóbal je město v koloniálním stylu s malými uličkami, nízkými barevnými domky a je ve výšce 2200 m.n.m. Město obývají z části indiáni, kterých je ale několik skupin a snadno můžete vidět, jak se liší. Dají se odlišit podle oděvů, které mají, například Chamulové mají zdobené, modro černé halenky a sukni, Lacandóni zase jen bílou košili sahající pod kolena a Tzotzilové mají sukni z lamí vlny. Přítomnost indiánských kmenů je opravdu zřejmě, všude prodavači levných náramků či korálů, žebrající děti, které nejsou ve škole, špatná hygiena a špinavější město.

Ráno jsme i s Izraelkami vyrazili s již zmíněným taxíkářem – průvodcem do města San Juan de Chamula, kde žijí hlavně indiáni Chamulové, kteří jsou podle průvodci ti nejšpinavější, nejagresivnější a nejchudší indiáni v kraji. Na druhé straně se ale Chamulové nejvíce drží svých indiánský tradic a to byla ta pravá příležitost pro nás. Zavedl nás na místí hřbitov, kde se nacházejí celkem tři druhy křížů, kterých dokonce mohlo být víc na jednom hrobu, podle toho, kolik lidí je v něm pochováno. Hroby jsou hliněné a nebožtíci nejsou zpopelněni, nýbrž položeni do země ve směru nohama na západ, protože, kde život končí, jiný začíná, ale nebožtíci musejí projít cestou, ve které jím pomáhají jejich patroni, andělé strážní, kterými jsou většinou zvířata. U hřbitova se také pasou hodně ovce a nechyběli ani naházené odpadky. Indiány nemáme v žádném případě fotit, jsou prý agresivní a mohli by nás napadnout, zavřít nebo žádat pokutu. Když indiána vyfotíte, seberete prý sílu jeho andělu strážnému při cestě na onen svět. Také nás průvodce upozornil, že nemáme dávat peníze malým dětem, děti by pak nechtěli chodit do školy, protože mají vidinu lehkého výdělku přes žebrání. také jsme navštívili Chamulský kostel, který vypadal jako křesťanský z venčí, ale zevnitř je naprosto jiný – na zemi je všude položená borovice, kusy látek visí od stropu, místní indiáni zapalují svíčky různých barev, které mají svůj konkrétní význam, např. zelená pracovní úspěch, dále barvy žlutá, červená a bílá. V kostele indiáni vykonávají rituály, při kterých potřebují vejce, mrtvého kohouta nebo slepici, pálenku a bublinkovou limonádu. Alkoholem navodí stejnou vlno energie jako má jejich svatý, ke kterému promlouvají, poté zapalují svíčky a přeříkávají svá přání, musejí počkat až svíčky vyhoří, poté se očistí vejci, musejí také opustit negativní energii a to tím, že si po bublinkách, nejčastěji coca-cole krknou. Ke konci potřebují obětovat slepici Bohu. V kostele mohou lidé dělat cokoliv co si zamanou, jako například kouřit, jíst, zpívat, mluvit, sedat si na zem atp. V katolickém kostele by si tohle nikdo nedovolil, ale tady jsme viděli prolínání kultury indiánské a katolické – kostel byl zasvěcen Janu Křtiteli a u stěn v kostele byli ve vitrínách další svatí, ale lidé se v kostele chovají naprosto jinak. Venku před kostelem pobíhají malí indiánci a samozřejmě žebrají. Náš výlet pokračoval na obědě s indiánskou rodinou Tzotzilů. Průvodcova kamarádka Petra je z kmene Tzotzilů nám uvařila výborné domácí tortily, se sýrem a mexickou salsou. Kuchyň to byla opravdu primitivní, s otevřeným ohněm uprostřed, zdi byly z dřeva a bláta a mohli jsme si ještě navíc vyzkoušet jejich kroj a pálenou kořalku z manga a ze skořice. Petra doma pracuje na něco jako tkalcovském stavu, vyráběla šátky a šaty, například šátek, který vyrábí 1 měsíc prodá za 200 pesos, což je 300 korun. Životní úroveň indiánů je nízká, ženy pracují od rána do večera, ale muži pouze od 5 hodin ráno do 10 hodin dopoledne. Kdyby pracovali více nebo pomohli ženě, ztratili by dobrou pověst a postavení ve společnosti. U indiánů není také výjimkou to, že si muž ženu koupí. Patří to k jejich kultuře a tradici. Muž také musí jít na 3 měsíce pracovat k budoucímu tchánu a žena na měsíc k tchyni, poté se teprve rozhodne, jestli se vezmou nebo ne. Celý výlet do indiánských vesnic byl pro nás silným zážitkem.

Další den jsme se vydali do města, protože jsme neměla už žádná pesa, sháněli jsme banku, ale netušili jsme, jak problematické bude vyměnit peníze. Služby ve státě Chiapas jsou opravdu mizerné. Ve městě je ale několik muzeí, jako Museo de Café, které podporuje místní sběrače, a muzeum Na Bolom, ze kterého jsme byli nadšeni, protože je to dnes organizace pomáhající indiánským dětem ve výuce a indiánům obecně. Dále organizace provádí archeologické a antropologické výzkumy v Chiapasu. Líbilo by se mi v nějaké podobné organizaci pracovat a pomáhat těm, kteří to opravdu potřebují. Také jsme navštívili místní market, což je podle nás nelepší způsob, jak poznat místní lid a jejich způsob života. Tento trh byl opravdu jedinečný. Například kadeřnictví velikosti kůlničky na seno pro králíky, všude plno ovoce, zeleniny, pálených CD, omamných hub a čerstvých tortil.tacos a churros –pečené copánky se skořicí. Všude samozřejmě vyhrává hudba a vyřvávají prodavači.

Oaxaca
Ve večerních hodinách jsme vrazili do Oaxacy. Rozloučily jsme se s Izraelkami a po dlouhé době opět cestovali sami. Také jsme začínali být unavení z dlouhého cestování, přespávali jsme totiž dost často v autobusech. V Oaxace bylo zase o něco tepleji a to i přes nadmořskou výšku 1500 m.n.m. V Oaxace nás přivítali politické demonstrace, všude na zdech domů jsou nápisy hanobující politiky a politiku, všude visejí plakáty s nápisy jako svoboda, spravedlnost, zničmě korupci a prezidenta atp. Zarazily nás fotografie na velkých plakátech se zavražděnými místními politiky a s výzvou pro lid nezavírat před tím oči. Další plakáty znázorňovali Zapatisty, Marxe či Lenina. Navštívili jsme také katedrálu s muzeem zopakovali si historii Mexika a Oaxacy. Z Oaxacy je prezident Benito Juarez, prvni indiánský prezident Mexika z 19. století, velká hvězda a tvořitel mexické Ústavy. Nadchl nás natolik, že jsem navštívili jeho rodný dům. Jak jsme vyčerpáni, tak máme pomalejší tempo a spíše odpočíváme a prcházíme se po městě jen tak. Opět jsme vyrazili do místního marketu, kde všude prodávají mezcal a tequilu, protože v Oaxace se pěstuje agáve potřebné na jejich výrobu. Na marketu jsme také narazili na pražené kobylku v chili, ale jejich nedobrý vzhled a evropské kořeny nám nedovolily je ochutnat.

Cesta z Oaxacy bylo celkem dobrodružná, když jsme nastoupili do autobusu, natočili nás na videokameru, prohrabávali nám také batohy, ale ne důsledně, prrotže Štěpán propašoval svůj nůž. V noci ve 3 hodiny ráno nás ale vzbudili vojáci se samopaly a brokovnicemi a že prohledávají batohy. Byli poněkud nervózní a nemáme je rádi, budí falešnou autoritu pouze díky zbraním, jinak jsou ale hrubí a agresivní. Nic nenašli a my až v Mexico City zjistili, proč dělají taková opatření při výjezdu z Oaxacy. Vše bylo kvůli zmíněným demonstracím a výbuchu kamiónu, o kterém jsme ani nevěděli.

Ciudad de México a cesta domů
Do hostelu v Mexico City jsme dorazili v 5 hodin ráno a šli se ještě tedy prospat. Opět procházíme muzea – se Štěpánem ještě jednou Museo de Antropología, kde jsme se zdrželi u Mayů, protože už jsme o nich věděli více a viděli je na vlastní oči. Další museum patřilo Leonu Trotskému, ke byl také zabit a dále Fridě Kahlo, kde už jsme takí byla, ale jelikož je to má oblíbená malířka, neváhala jsme a šla tam znova. Navštívili jsme i Amnesty International, kde Štěpán dělá dobrovolníka a našli tam nové přátele. Málem jsme se tam ale nedostali, protože metro najednou z ničeho nic zastavilo na 20 minut a nikdo nevěděl co se děje – teda Mexičani se ani nepohnuli, ale já jsme byla hodě neklidná. Ve stylové hospůdce jsme si dali poslední mexické jídlo a bylo mi smutno. Nechala jsme si také naplést copánek do vlasů na památku. Poslední den když jsme vylézali ze dveří metra, tak nás málem atakovala postarší dáma, která se tlačila dovnitř, lidé tady neumějí nastupovat a vystupovat, jiank je ale v metru veselo, hudba, prodavači, maé děti lepící nálepky na cestující atd.

Dohromady jsme měli asi 13, 24, 30, 10 a 10 kilo, tzn. 87 kilo!!! Málem jsme platili 100 dolarů za težší kufr, ale přendali jsme to šikovně a neplatili nic. Let byl úplně v pohodě, vše jsme stihli krásně. Přestupovali jsme v Paříží a konečná stanice byla v Mnichově, kde nás vyzvedl Štěpánův tatínek a hurá do Turnova domů.

A takto končí můj příběh nejzajímavějšího půlroku.............

Adios Mexico!

Tak jeden z poslednich prispevku! jsme prave v hlavnim meste a zitra odletame, v Cechach bychom meli byt v pondeli 22.6.09 vecer, snad stihneme letadlo v parizi, kde na nej nemame moc casu. Doufam ze uz jsem si "vyzrala" spatne letani na ceste do mexika, kde s epokazilo co se dalo....
prispevek o uzasnem Chiapasu a Oaxace dodam nekdy pozdeji, snad:-) No za chvili uz nas budete mit doma, takze navidenou!!!

Adios mi querido mexico! Me volvere!!!

Guatemala

Moc vas vsechny opet zdravime z Mexica a pridavame dalsi prispevek z Guatemaly. Hranice jsme prekrocili v poradku, sice zase za maly poplatek, ale nikdo se nas prihlouple neptal kam jedeme. Hnedka za bylo poznat, ze jsme o tridu v mene vyspelem svete, cesta byla hrozna, nepodobala se silnici ani v nejmensim, ale i to jsme prekonali a po nekolika hodinach dorazili do Flores. Flores je maly ostruvek uprostek jezera, kde Tiina pracovala pred dvema lety, takze uz to tam trochu znala a nebyl problem sehnat hostel ci vedet kam jit na jidlo. Hostel jsme meli sice s vyhledem na jezero, ale nevynaseli nam odpadky, i kdyz jsme se jich na to ptali a pan byl obcas neprijemny - do kose se haze i toaletni papir po pouziti, ucpalo by jim to trubky, ktere tady navic vedli primo do jezera. Tady v Guatemale jsme meli v planu procestoval sever, ale zacali jsme na protejsim ostrove v tropickem pralese, kde jsme se snazili najit rozhlednu a plaz, jen tak dodam, ze bylo neskutecne vedro, dricka promocene, navic jsem mela sedrenou nohu, protoze silnice ve Flores jsou samy kamen a dira - zrovna to tam prestavuji. Pak Tiina zacala panikarit, ze videla hada, samozrejme, ze v pralese jsou hadi a jina zvirata, takze jsme slavnou rozhlednu nenasli, takze jsme tim zabili jeden den. Ja jsem se taky trochu bala, preci jenom nekde kdesi.... Druhy den jsme vyrazili na Yaxhu a na La Blancu s pruvodcem, ktery se take participoval na archeologickych pracech, diky tomu jsme mohli na La Blancu, kam turisti bezne nejezdi. La Blanca byla objevena teprve v roce 2004. Obecne pyramidy objevuji tzv. chicleros, sberaci zvykackove gumy ze stromu - ha a posilaji to do Chicaga do Wrigleys. Jeli s nami dva lidi z Texasu, kteri si nesli igelitky na tento vylet do jungle. Vnuk rypal to tisice let starych maleb, boze Americani!!!! La Blanca byla moc zajimava, je to stare mayske sidlo uprostred niceho. Pak jsme jeli do indianske rodiny na obed, coz byl tedy zazitek a hrozne jsme si posmakli. Lide tam ziji v kulnickach na drivi a kolem domu jim behaji vyhledli a zraneni stenatka a psi - chtelo se mi brecet, kdyz jsem videla stenatko, ktere tak do dvou dnu umre, ale chapu, ze kdyz maji jidlo sami pro sebe, tezko se budou starat o zvirata - a to plati i o Mexicu. Obed byl ryze se zeleninou, brambory a placky, ale moc dobre. Lide v Guatemalou jsou vice uzaverni na rozdil od Mexicanu a lidi v Belize, nepokrikuji, nevnucuji se, nenabizeji zbozi, jsou hodne skromni az zakriknuti a jsou to sami indiani. Menou v Guatemale je Quetzal - kecal - kdyz jsme se bavili, kolik "kecalu" co stoji :-). Dalsim cilem naseho putovani byla Yaxha (Jasa), coz jsou uzasne jen z casti odkryte pyramidy, 80 procent mesta je stale ukryto pod hlinou a pod stromy, jelikoz se jedna o tropicky prales, zacali jsme se opet pekne potit, zvlaste pri vylezu na pyramidy, ktere se nedaji srovnat s temi v Mexicu. Tady ty jsou obrovske uprostek jungle se zvuky opic a jinych, radeji neidentifikovatelnych zvirat, vstup je na vlastni nebezpeci, zadni turisti, zadni prodavaci, skvela atmosfera mayskeho sveta a pri vstupu do arealu vojaci s brokovnicema a samopalama. Tri hodinovou turu jsme zakoncili u jezera, kde byl zakaz plavani kvuli krokodylum, ale na to uz jsme zvykli, ti jsou tady vsude.
Vecer jsme si zasli na vyborne nachos s fazolema a syrem, mnam. Sli jsme vstav brzy, protoze druhy den rano jsme vstavali ve 4 a jeli na dalsi turu do pralesa do Tikalu. Byla to naprosta bomba, nas pruvodce byl ornitolog a blazen do vsech moznych zvirat, takze jsme meli prohlidku fauny, flory i pyramid a byl to nejlepsi zazitek z mayskych ruin a indianske kultury co jsme meli za cele cestovani. Nebylo jeste takove vedro, protoze opravdu brzy rano a cela jungle se probouzela k zivotu i opice, ktere jsme videli i slyseli, ukazeme vam video jak skacou po stromech a lianach. V Tikalu nas nadchlo El mundo perdido, coz je stred mayskeho sveta, stred jejich mesta Tikalu, coz bylo sveho casu centrum Mayu a setkavali se tam z Belize, Mexica i Hondurasu. Prekonala jsem tam sama sebe, vylezla jsem na pyramidu, podle me smrti. Na vrchol vedlo schodiste typu zebrik a bylo to 50 az 60 metru bez zabradli na vrcholu a bez zachrany, kdyz se lezlo nahoru. Stepan me musel nahore opravdu hodne uklidnovat, abych vubec slezla dolu, nikdy jsem vysek tolik nebala, ale tohle bylo moc, dokonce i pro stepana to byl silny orisek, radsi nebudem ukazovat fotky, nebo nas kuchnete, kam jsme se to pro boha hrabali :-). Tikal znamena mesto zvuku, tak ze to bylo poznat, plno divnych zvuku, radsi nechci vedet, co za zvirata vydava takove zvuky. Videli jsme opice, tarantuli, mravenci jedovate vojaky a tyhriho mravence, ktery je superjedovaty a dalsi. Byl to zazitek. Na ceste zpet nas opet jelo o jednoho vice nez byla kapacita auta, takze pekne spoceni, unavni, hura do Flores. Dalsi den v rano jsme vstavali opet ve 4 rano a jeli jsme zpet do meho milovaneho Mexica. Viva Guatemala a jeji nadherna priroda a krasne mayske pamatky. Odjezdem z Guatemaly jsme opustili Tiinu a Arta. Snad je uvidime na Octoberfestu. Pokracovani priste, papa.........

Belize 2 a zbytek Mexika co jsem zapomnela

Tak pokracujeme v Belize! jeste jsme zapomnela dodat k Belize City, ze snidani nam v hostelu pripravoval cernoska, spravna zena jako ve Forest Gumpovi!Byl to taky zazitek!! A dalsi zazitek jeste z hranice, kde se me zeptal celnik : Where are you going man??? Kam jdes chlape? tak jsme se otocila na stepana, coz celnik vubec nechapal a vsichni jsme byli totalne zmateni. No oslovuji takhle ldii normalne. Ha jako stepana jedna slecna cisnice pri vchodu do restaurace: Hi sweety! Ahoj zlaticko! Ja jsem byla za rohem a cetla si jdelni listek, grh! No ale tak zpet ke Caye Caulkeru - ostrov v Belize - maji tam koralovy utes, druhy nejvetsi na svete, voda modroucka, ostruvek rozdeleny hurikanem na dve casti! Vyuzili jsme tedy toho utesu a vydali se jeste s Tiinou a artem snorchlovat, poprve v zivote takhle s pruvodcem, ale byl to skvele, videli jsme rejnoky, koralu, barakudu, humra a pak nejakeho vodniho hada, a arto vdel maleho sedeho zraloka, takze me totalne vystrasil! a taky krasny duhovany rybicky! Bylo to super. No ale krome snorchlovani a radosti z krasneho hostelu v bob marley stylu na mini ostruvku nekde v karibiku nebylo za par dni co delat, navic vsechno docela drahe, takze jsme vyrazili do Guatemaly!! Jo jeste dodam, ze finove by si bez nas ani nebyli schpni vybrat penize z bankomatu, nekdy s enam zdali mene prakticti, ale jinak jsme radi ze jsme s nima, ve 4 se to lepe tahne:-) No vstaval jsme docela brzy, jeli zase lodi nazpatek na pevninu a tam meli chvilku casu, tak jsme se vydali hledat snidani - hlavne teda fionove byli hladovi. No ale paradoxne oni nic nesehnali a my prisli se smazenymi vajickami, slaninkou a toasty, chudaci chroupali tycinku...Abych to sesumirovala, v Belize zije 312 tis lidi, hlavni mesto Belmopan, drivejsi bylo Belize city, kde jsme se teda trochu bali, krasna priroda vsude kolem, mayska stezka prochazi taky belize, lide prijemni, super ochotni poradit se vsim, jit se nam kamkoliv zeptat - pan hlidac na nadrazi atp..no libilo se nam tam.

Hura do Guatemaly!!

Ale jeste nejdriv doplnim Mexiko, kter jsm myslela ze uz jsm napsala a ono ne....Z Cozumelu jsme frceli do Tulum, kde teda bylo nepredstavitelne vedro a navic, diky Tiine, pokoj v prvnim patre, nejak ji nevonel pokoj v jinem hostelu, tak jsem se presunuli - finove obcas jsou vice choulostivejsi. No stepan to snasel dobre to vedro, ja dusno hur...al enastesti me stipla vcela a brala jsme antialergika, po kterych jsme pak spala jako neluvne. No mela jsme otok jest pres cele Belize a uz jsem chtela volat domu jake antibitilka si mam koupit,a le za 5 dni to splasklo a za dalsi 2 zmizelo. No Tulum je male mestecko u Karibiku, s ruinami na pobrezi, po mayech, uzasne prazdne plaze, palmy s kokosem, pan vyrtvavajici mangoooooooo, vyborne margarity, morske plody, no relax!! Ha dalsi vtip s Finama, meli zjistit, kdy nam jede autobus - a pak jsme na nadrazi cekali 3 hodiny pac to zblbli a prijeli jsme do Belize city za tmy. Navic, kdyz jsme tedy cekali na dalsi autobus jsme sli na internet se stepanem, kdyz v tom z anami pres ulici pribehl arto, ze autobus uz prijel at makame- bylo to pul hodiny predem, ale vypadal dost vydesene, tak jsem bezeli, ha a ono nic! BUS V MEXIKU O PUL HODINY DRIV???to byl nesmysl hned....dodatek:v Belize city arto bezel nekam k autorizovanym taxi, ktere tam ale nikde nejsou a navic jsme meli uz zajednano taxi, nekdy zbytecne zmatkuji, ale je to sranda s nima. Hlavne kdyz s emy bavime aoni a navzajem si vubec nerozumime:-) Z Tulumu jsme vyjeli na jeden den do chichen Itza - muj sen! Nej pamatky mayu na yucatanu!! Mayove znamenalo drive v jejich reci nerozumim - kdyz se jich spanele ptali kdo jste, tak odpovedeli mayos - nerozumim. Nejlepsi astrologove, jejch kalendar konci 2012 a pro ne to znamena novy vek, zmeny v prirode, ve svete, mozna postaveni slunce atp, tak uvidime!:-) Mayove byli velci hraci a dodnes je jejich Juego de Pelota zahaleno tajemstvi. ritualni hra s gumovym micem, skakanim, v kostymech jaguara nebo orla - symbolicka zvirata a na konci obetovani viteze nebo prohraneho a vystaveni jejich hlav, kdo by chtel hrat takovou hry????



Omlouvam se za hrubky a mozna hekticnost, ale tady uz nemam etak snadny pristup na internet a za pul hodiny odjizdime do Oaxacy, 14 hodin autobusem pres hory a pres noc, tak sna d to se stepanem zvladnem. Moc vsechny pozdravujem!!!! a brzy navidenou!!!